Když se mě lidé ptají, které tři měsíce rybářského roku mám nejraději, odpovídám bez zaváhání: „Čtvrtletí, které začíná srpnem.“ V srpnu máme poslední příležitost pokusit se o úlovek většího úhoře či potočáka. Nádherné chvíle u tekoucích vod můžeme zažít při chytání tloušťů na ovoce.

text: Jiří Ryšánek

Na stojatých vodách se pak skvěle pobavíme lovem kaprů a amurů z hladiny na kousky pečiva. Dravé ryby mají stále dostatek přirozené potravy a umělé nástrahy zatím s obzvláštní dychtivostí nepronásledují. Proto v srpnu ještě dáme přednost chytání na mrtvou rybku. Dnes vám představím techniku, která v osmém měsíci (ale nejen v něm) slaví při lovu dravců velké úspěchy. Nazývám ji – napůl žertem – rychlopoložená.

Jde o nesmírně účinnou metodu, neotřelou kombinaci feederu a přívlače. Navíc s přirozenou nástrahou, která je dravým rybám vždy po chuti. Touto technikou lovím ryby časně ráno tam, kde se předchozího dne koupali lidé. Jedná se o mělčiny s písčitým dnem, které sousedí s plážemi. Ze dna, rozrytého desítkami či stovkami chodidel osmělujících se plavců, se uvolňuje potrava, za níž sem táhnou drobné kaprovité rybky. A za nimi pak, jak jinak, predátoři.

Plážové rybaření

Ráno moudřejší večera. Toto úsloví platí při letních lovech na přírodních koupalištích stoprocentně. Využijme poslední možnosti chytání od čtvrté hodiny ranní a buďme u vody dříve, než se do osvěžující lázně vrhne první otužilec a spolehlivě zažene plaché dravce od břehu!

Pro plážové chytání dravých ryb používám feederový prut, nejraději s akcí medium. Koncové montáže střídám podle okolností dvě: Buď obyčejný paternoster s olověnou hruškou o hmotnosti 10–20 g na kratším přívěsu, nebo průběžnou montáž, kdy místo olůvka použiji tyrolskou zátěž v téže hmotnosti.

Návazec zhotovuji ze silnějšího (0,40 mm), ale poddajného vlasce; v místech s pravidelným výskytem štik dám raději přednost tenkému lanku. K lovu dravých ryb používám zásadně jednoháčky. Od jednoho srpnového dne před více než dvaceti lety, kdy jsem při přívlači na soutoku Lužnice a Smutné v Bechyni smrtelně zranil sedm podměrečných štik, mám k trojháčkům odpor.

Úhoř říční
foto: Zdeněk Drahokoupil

 Nástražní rybičky používám co nejmenší a vždy jsou z revíru, na kterém chytám. Spíše než čeřínkem je lovím na udici – nejraději na třepačku s miniaturní muškou (Red Tag vel. 18–20) na konci udice; stejně dobře však poslouží i jeden kostní červ, žmolek pečiva či kulička těsta.

Nejlepší nástražní rybky pro lov dravců jsou ty zcela čerstvé. Platí to i pro úhoře, o němž se léta tradovalo, že si libuje v co nejstarších zdechlinách. Opak je pravdou! Pro zvýšení přitažlivosti lze nástražní rybičku na několika místech naříznout; imitujeme tak poranění dravcem, což může být spouštěčem záběru zejména u hejnových predátorů (okoun, candát), nehledě na to, že naříznutím se z těla rybky začnou uvolňovat tělní tekutiny, které na dravé ryby působí přirozeně.

Deset minut a dost

Nástrahu nahazuji nejraději do místa, kde se mělčina lomí do větší hloubky. To místo si najdu buď procházkou po dně, nebo hloubkové poměry a strukturu dna prozkoumám provláčením mělčiny závěsným olovem či tyrolskou zátěží – vždy však den předem, nikdy ne těsně před samotným lovem! Feeder položím do vidličky – rovnoběžně s břehem.

Špička prutu musí být mírně prohnutá, abychom měli informaci o jakémkoli zájmu dravce o naši nástrahu. A teď to důležité: Rybičku na jednom místě nikdy nenechám déle než deset minut. Po této době nástrahu opatrně popotáhnu o 3–5 m blíže břehu a nechám ji znovu dopadnout na dno. Po dalších 5–10 minutách rybku opět o pár metrů přiblížím břehu…

Stále kontroluji napětí vlasce – výhoda feederového náčiní tkví v tom, že vidíme i ten nejjemnější záběr či jen ochutnávání nástrahy. Avšak pouze tehdy, je-li vlasec řádně napnutý! V poslední fázi leží rybička 3–5 m od břehu; nepřijde-li ani v těsné blízkosti břehu kýžený záběr, nástrahu po několika minutách vytáhnu a zkontroluji její čerstvost.

Vylouhovanou rybku bez milosti vyměním za čerstvou – vybledlá mrtvolka bez chutě a bez zápachu už není pro dravé ryby atraktivní.

Popsaným způsobem prolovíme vějířovitě blízké i vzdálenější okolí. To by v tom byl čert, abychom alespoň na jednoho dravce na jitřní mělčině nenarazili. Popravdě, nevzpomínám si, že bych šel při použití této techniky od vody bez záběru. Tak ať přinese rychlopoložená štěstí při lovu dravců i vám!

Adrenalin s chlebem na hladině

Další vzrušující rybolovnou metodou pro srpnové dny – spíše však podvečery – je chytání kaprů a amurů na pečivo z hladiny. Vystačíme si s libovolným prutem, který nám umožní nahodit nástrahu, nejlépe bez splávku či jiného indikátoru záběru, k rybám krmícím se těsně pod hladinou.

amur bílý
foto: Zdeněk Drahokoupil

Možná namítnete, že takové ryby stojí většinou daleko od břehu, kam nelze bez dodatečného zatížení dohodit, ani když kůrku chleba pro zvýšení hmotnosti namočíme. Já si však dovolím polemizovat: Krásné kapry i amury můžeme lovit i přímo u břehu, kde právě stojíme.

Budeme jen nahazovat ne před sebe, nýbrž doprava či doleva, rovnoběžně se břehem – pod převislé větve stromů a keřů. A začneme opravdu jen tou navlhčenou kůrkou chleba na velkém háčku z tenčího drátu. Pouze tam, kde břehy kryté vegetací nenajdeme, nebo do takových míst nelze nahodit, použijeme předvážený splávek, plovátko či plovoucí sbirulino a nástrahu umístíme na volnou vodu.

Počítejme však s tím, že jakýkoli další prvek na hladinové udici dokáže počet záběrů významně snížit. A že se to týká záběrů zejména větších, tedy opatrných ryb, je nasnadě. Vnadíme rukou, do větších vzdáleností pak prakem, popřípadě využijeme montáž s PVA sáčkem či šňůrkou.

Pozor na dopnutí vlasce, zvláště při silnějším větru – pytel na vlasci bývá častou příčinou neúspěšného – opožděného – záseku. Při tomto vpravdě adrenalinovém lovu však můžeme mít potíž i se zásekem předčasným, tedy když neudržíme nervy na uzdě a zasekneme dříve, než bude mít kapr či amur nástrahu v tlamce i s háčkem.

kapr obecný
foto: Ivo Novák

Tady používám trik ze suchého muškaření. Když ryba nasaje kůrku chleba, kývnu hlavou směrem dolů, očima se podívám na špičky bot a teprve poté, co se pohledem vrátím na vodní hladinu, zaseknu. Vypadá to možná hloupě, ale funguje to – většinou právě po této době zásek opravdu sedí.