Rybaření – lov zážitků

„Pane rybáři, co jste dneska ulovil, kromě zážitků?“ volá na mě dívčí hlas. Tu větu si budu pamatovat opravdu dlouho. Ale proč vám to vlastně říkám? Vím proč. Jsme rybáři. A já se s vámi prostě musím podělit o zážitek, o myšlenku, která se mi do hlavy dostala úplnou náhodou. Možná mě za následující text budete nenávidět, možná mě budete oslavovat. Proto ho ale nepíšu. Jen chci, abyste si nakonec odpověděli na jednu otázku…

text: David Havlíček

Sedím ve své oblíbené rybářské hospodě s kamarády. Dlouho jsme se neviděli. Není to tak dávno, kdy v celostátních novinách, konkrétně v deníku SPORT, vyšla příloha věnovaná rybaření. Z velké části jsem ji připravoval a chci se kamarádům pochlubit s myšlenkou, která při přípravách vznikla. Nemám šanci.

Vašek Turek, Tomáš Rozsypal, Zdenda Samec a další totiž chrlí jednu rybářskou historku za druhou. Vypravěčský koncert mě pohltil, hltám každé jejich slovo a v hlavě si promítám jejich příběhy.

„Předloni, pod tím jezem, jak jsme spolu chytali sumce, jsem vyrazil na candáty. Hoši, na třetí hod jsem zapřáhl rybu. To bylo peklo. Napřed jsem ani netušil, že to ryba je. Myslel jsem, že je to vázka. Chtěl jsem ji vycukat, ale nešlo to. Najednou se to ale pohnulo směrem po proudu. Myslel jsem, že je to větev, kterou jsem uvolnil a vzal ji proud. Najednou se to ale zvedlo k hladině a tam se vyvalila štika jako kláda. Panebože! Měla určitě hodně přes 130 cm“, vypráví Vašek. 

„A co bylo dál?“ ptá se napjatě Zdenda. 

„Dál nebylo nic, uhryzla mi to. Šel jsem po candátech bez lanka. Od té doby nezabrala. Ale ještě ji nikdo nedostal. Letos se na ni vypravím. Hoši, to byl zážitek.“

Přemýšlím. Vzpomínám na nedávná večer. Historky kamarádů na chvíli přestávám vnímat. Jsou jen jakousi kulisou dívčímu hlasu, který mi zní v hlavě: „Pane rybáři, co jste dneska ulovil, kromě zážitků?“

„Tak na zdraví a na ryby!“

Z přemýšlení mě kdosi vytrhne a do ruky mi vrazí kořalku. Cink. 

„Tak na zdraví, kluci! A na rybářské zážitky!“

Kluci spřádají plány na sumce. Kam, kdy, jak… Jak se začne o sumcích, nebyl by to Zdenda, aby se nevytasil s tradiční historkou o naší první společné výpravě. Všichni ji známe, ale Vašek ji ještě asi neslyšel. 

První sumec

„Vašku, teď ti musím říct, co jsem zažil s Davidem. Jako kluk jsem vždycky toužil chytit sumce. Jó, Tome, dej nám sem ještě jednu rundu na mě a jedno pivko.“ Zapálí si cigaretu, potáhne a pokračuje. „Asi před sedmi lety jsem se seznámil s Davidem. Ukecal jsem ho, aby mě vzal na sumce. Za měsíc jsme vyrazili.

Pod jezem jsme nachytali nástražní ryby. Davidovy se ale zdály malé, tak vyrazil na sádky a koupil dva kapry. Těšil jsem se jako malej kluk. Když mi David zavážel, zhrozil se. V navijáku jsem měl jen asi 40 m šňůry a do místa, kam to chtěl David šoupnout, tato délka prostě nestačila. Tak to uložil jinam a mně v navijáku zbylo asi tak pět metrů.“ Všichni se smějí.

Zdenda se napije a pokračuje: „Sobě nabil pruty dvěma kapry, lehl si na zem a usnul. Chápeš to? V půl devátý usnul! Blázen. A já tam jen seděl, nechápal jsem vůbec nic a myslel jsem, že dostanu infarkt. Jak vypadá zásek? Co budu dělat? A on chrápe… Asi v půl desáté jeden prut zazvonil trochu víc. Už jsem chtěl zasekávat. David se ale najednou probral a řekl, že mám být v klidu, že se jen splašila nějaká ryba.

K tomu zamumlal, že doufá, že mu kapra nesežere nějaká metrovka a spal dál. Chápeš to? Co bych dal za metrovku já? A v deset se to opakovala. Rolnička zazvonila a prut se trošku ohnul. David ale najednou vylítl a zasekl. Koukal jsem jako blázen. Jak může ve spánku poznat záběr, když to zvoní úplně stejně? A k tomu ještě hned řekl, že bude pěknej.

Vzápětí se ale opravil, že prý je to jen obyčejná metrovka, zaseknutá z boku, proto tak tahala. Než jsem se podíval, sumíka pustil ještě ve vodě a otráveně se zase natáhl. Kapra za šedesát mu zbaštil drzej dorostenec. A usnul. Byl jsem z toho vedle. Hulím jedno cigáro za druhým. Asi za půl hodiny zazvonil můj prut. Už jsem byl zkušenej, hahaha, tak jsem si jen říkal, že to zvoní jen nějaká ryba.

A najednou na mě David křičí: Co děláš? Sekej! No chápeš to, jak jsem to měl vědět? Tak jsem zasekl a začal tahat. Odpor to byl šílenej, třásly se mi ruce, kolena, pumpa jela na maximum a David říká: Ten je malej, co? Nevím nic. Tahám dál. A pak se vyvalil u břehu. David říká, že není tak špatnej. Co to kecá, proboha? Myslel jsem, že se zblázním. Můj první sumec měřil 136 čísel a on říká, že není špatnej. Vyfotili jsme ho a pustili. Třeba ho ještě někdy chytím. Teď už bude mít možná 180.“

Podruhé zkouším vyprávět o vzniku rybářské přílohy ve zmiňovaném deníku.

Dívčí hlas z vodácké lodi

„Chlapi, teď mě poslouchejte. Musím vám něco říct. Nedávno mě oslovili z deníku SPORT a chtěli po mně spolupráci na rybářské příloze. Redaktor byl nerybář, seděli jsme spolu asi dvě hodiny a povídali si o rybách. Napřed mu nebylo jasný, proč někteří rybáři rybu uloví a pak ji zase pustí. Snažil jsem se mu to vysvětlit tak, že rybařina je koníček a že to není jenom o mase.

Je to o umění rybu najít a přelstít, o zážitcích, povídám a dodávám, že u vody je dobře, i když neberou. Rybáři nikdy nevzpomínají na to, jak ta která ryba chutnala, ale na to, jak ji ulovili. A teď se, kluci, podržte! On to pochopil! A víte, jak celou tu přílohu nazval? RYBAŘENÍ – LOV ZÁŽITKŮ.“

Nikdo nic neříká. Pokračuji: „No a na druhý den jsem šel k vodě. Pršelo. Po pás ve vodě a nahazuju wobbler. Už jsem tam dostal pěkné parmy i sumce. Užívám si samoty. Okolo plující vodáky vnímám jen okrajově. Čekám sumce. Vím, že tam jsou. Ulovil a pustil jsem jich tady nejméně třicet…“

„A přišel záběr?“ přerušil mě Zdenda.

„Ne, nepřišel,“ odpovídám. „Jenže z jedné lodi se ozval dívčí hlas, který se ptal: Pane rybáři, co jste dneska ulovil, kromě zážitků?“

Záměrně dělám pomlku. Všichni čekají, co bude dál. 

„No chápete to, sakra? Den před tím vyšly ty noviny. A ona na mě zavolala právě tohle. Třeba to byla náhoda, ale já jsem už ten den nechytal. Jen jsem nad tím přemýšlel. Nad tím, že pokud všichni rybáři budeme rybařinu vnímat především jako lov zážitků, bude pěkných ryb, za nimiž k vodě chodíme, více.“

V tvářích vidím pár váhavých souhlasných výrazů. Během večera zazní ještě spousta historek a příběhů. Žádný ale není o pánvích, o kořeních, o zažívacích problémech z tučného masa starého sumce. Všechny jsou o zážitcích u vody. A hlavně o rybách.

Je po půlnoci, už jsme všichni mírně společensky unavení. Historky ale neberou konce. Poslední piva… Uvědomuji si, že na lidi není třeba vyvíjet nátlak, aby u vody změnili své chování. Stačí jen naznačit cestu a její výhody. Ten, kdo se změnit chce, ten se změní. Nebo si to jen uvědomí. I to je už hodně.