Rybáři patří určitě k těm návštěvníkům přírody, kteří se nejčastěji setkávají s rosničkou zelenou. I když tato drobná žabka žije někdy i daleko od vody, přece se jí nejvíce líbí v pobřežních porostech, kde i přes své ochranné (kryptické) zbarvení neunikne pozornému oku rybáře, který si obyčejně všímá nejenom splávku nebo policajta, ale i dění kolem sebe.
Text: Jozef Másky, foto: autor
Pro své zbarvení obyčejně rosničku spatříme pouze tehdy, když se pohne. Zkušenější milovníci žab vědí, že někdy ji prozradí „negativ“ jejího těla prosvítající z druhé strany listu v protisvětle.
Jak napovídá druhové jméno rosničky, běžně nacházíme zeleně zbarvené exempláře. Toto zbarvení odpovídá podkladu, na kterém se žába nejčastěji zdržuje. V případě, že se rosnička ocitne po delší dobu na jinak zbarveném substrátu, potažmo v prostředí s výrazně odlišnou teplotou, poměrně rychle se změní i její zbarvení.
Změna barvy
Pak můžeme být překvapeni, když na kůře stromu nebo třeba v tmavé chladné šachtě potkáme malou žábu, která má hnědé, šedé nebo bělavé zbarvení. Nedejme se vyvést z míry, stačí si ji lépe prohlédnout a tvar těla i konečky prstů s přísavkami nám neomylně prozradí, že před sebou máme rosničku zelenou.
V létě, obyčejně v srpnu, kdy se začínají z louží do okolí rozlézat mladé rosničky, není ničím výjimečným, že žabí drobečkové nemají zelené zbarvení, ale jsou bledě zelení nebo žlutí. Musím říct, že když vám jich začnou pod nohama vyskakovat desítky, je to zážitek na celý život.
Závěrem je nutno zdůraznit, že tyto změny zbarvení nejsou geneticky podmíněné. Literatura popisuje u rosničky i genetické odchylky, například téměř černé, melanické jedince, nebo modré rosničky, kterým v kůži chybí žlutý pigment. Já jsem zatím neměl štěstí potkat tyto vzácné mutanty, ale snad se to někomu z vás poštěstí a od vody si kromě pěkného šupináče odnesete i úlovek unikátně zbarvené rosničky ve svém fotoaparátu.
Diskuze k článku (0)