Revitalizace aneb Vytváření a obnova tůní

Text: Jan Juriga, 4. ročník Střední rybářské školy Vodňany, foto: autor

A o tom bude tento článek, konkrétně půjde o revitalizaci a výstavbu malých vodních ploch – tůní. Tímto tématem se zabýváme nejen v předmětu Rekultivace a revitalizace, ale i na odborných praxích v terénu.

Obnova a vytváření tůní

Cílem prováděných úprav je vznik plošně malých a mělkých vodních ploch, které mají simulovat zaniklé mokřadní a podmáčené biotopy pod hrázemi rybníků, v blízkosti potoků či řek, na nevyužívaných vlhkých loukách atd. Tak se zvyšuje heterogenita území a atraktivnost pro mokřadní druhy, které zde kdysi byly plošně mnohem četnější a v současnosti jsou vzhledem k intenzivně užívané krajině velmi ohrožené.

Rozlišujeme mnoho typů tůní. Základní rozdělení je dvojí – tůně s přítokem (tedy nevysychající) a bez přítoku (vysychající), které se plní jen podle výšky hladiny podzemní vody.

Při volbě umístění tůní musíme vycházet z dostatečné vodnosti území. Měla by být splněna vhodná morfologie terénu a plynulý přechod do okolních ploch, umožňující vytváření širokého litorálu s přirozenou zonací vodních rostlin od ponořených, plovoucích až po vynořené. Výstavba tůní je finančně méně nákladná než výstavba stejně velké vodní nádrže, např. rybníka.

Tůň totiž obvykle nemá vypouštěcí objekt, tedy požerák. Rovněž se nemusí vytvářet hráz. Tůň je tedy vlastně takový dolík v terénu, s pozvolnými sklony břehů (min. 1:3). Vhodnější je budovat několik menších tůní než jednu velkou. Souvisí to s následnou údržbou. Po vybudování vodní plochy není na škodu vysázet vybrané druhy mokřadních rostlin, tím napomůžeme rostlinám, které se zde dříve vyskytovaly, vrátit se zpět na jejich obvyklá místa. Řada dalších druhů rostlin se do tůní rozšíří samovolně. Samovolně tůně osídlí i většina živočichů, např. obojživelníci, larvy hmyzu, měkkýši atd. Nacházejí zde optimální podmínky pro život.

Zásahy, které napomáhají

Všude je třeba provádět udržovací management, který se týká sečení okolních pozemků a především vyřezávání náletových dřevin, aby nedošlo v důsledku probíhající sukcese ke znehodnocení dosaženého stavu.

Přílišný zárost okolí vede ke snížení oslunění vodní plochy. Byť jde na první pohled o zanedbatelnou ztrátu, skutečnost je jiná. V zástinu se spíše než vodním rostlinám daří řasám anebo sinicím, které nejsou cílovými organizmy. Po delším fungování tůní je na místě i větší zásah, a to v podobě odbahnění. Díky silnému rozšíření porostů se tůň postupně přirozeně zazemňuje, zanáší a zarůstá. Vybagrování sedimentu je proto v určité periodě (např. každých 10 let) žádoucí. Při odbahnění se musí dodržet opětovný mírný sklon břehů. O rostliny se při odbahnění nemusíme bát, spíš naopak. Odtěžením se obnaží semenná banka a vodní rostliny se takto spíše podpoří. Plošně menší tůně se odbahňují snáze.

Problém s rybami

Negativem většiny revitalizovaných ploch je opakované úsilí o rybářské využití. Většina lidí si myslí , že do tůní ryby prostě patří. To ale neplatí všude! V průtočných tůních, které jsou pravidelně spojené s řekou, je výskyt ryb přirozený. Jinde mohou ale ryby spíše škodit – působí jako významní predátoři, kteří mohou ohrozit populaci čolků, žab a dalších vodních živočichů.

Nejhorší je v tomto smyslu slova vysazování sumečků amerických. Přítomnost či nepřítomnost ryb jsme zjišťovali i v rámci praxe, kdy jsme prováděli mimo jiného rozbory odebraných vzorků zooplanktonu. Tam, kde byl přítomen hrubý plankton, rybí obsádka nebyla významná. Naopak na tůni, kde byl jen jemný zooplankton, jsme při kontrolních hodech ulovili do vrhací sítě desítky bílých ryb a okounků. Určitá výhoda vysychajících tůní v tomto slova smyslu je vymizení vody a tím i ryb v určité části roku. Kromě ryb se sem ostatní živočichové po napuštění rychle vrací.