Je sice pravda, že mnozí mladí rybáři již nevědí, co to pytlačka – noční šňůra – vůbec je. To ale ještě neznamená, že tomuto nezákonnému způsobu lovu ryb v našich končinách definitivně odzvonilo.
Text: Jozef Májsky, foto: autor
Tradice lovu pomocí nočních šňůr sahají do pradávných časů a až legislativa první ČSR tuto rybolovnou techniku v našich vodách zakázala, i když rybáři (nebo spíš pytláci) se jí vzdávali tuze neradi.
Poutavě ji popisuje třeba Ota Pavel ve své knize Jak jsem potkal ryby. Je celkem pochopitelné, že naši předci neměli kvalitní pruty na zdolání větších ryb a asi ani tolik času, aby mohli vysedávat celé hodiny u vody. Protože noční šňůry zná lidstvo prakticky ve všech koutech Země, svědčí to o podobném uvažování člověka moudrého. Lov na noční šňůru má celou řadu obměn jak v našich končinách, tak i v exotických zemích.
Pytlačka z Afriky
Nejjednodušší je noční šňůra dlouhá 10-25 m, na konci s jedním háčkem. Původně byly šňůry spletené z konopních nití (repšpagát) a většinou byl přímo na ní uvázaný i kovaný háček. Prakticky totožná s popsaným modelem je i udice afrických domorodců od řeky Omo (na snímku), s kterou zdejší rybáři stále běžně rybaří. U nás se pak ještě v docela nedávné době používal drátěný „návazec“, většinou s dvojháčkem, na který se nastražila živá rybička. Protože se tato montáž líčila především na štiku, přezdívalo se jí „štikovka“.
Z poloviny 60. let minulého století si pamatuji na upravený modernější model, který jsme s kamarády vytáhli a sebrali známému pytlákovi. Jednalo se o kus sisalového špagátu, běžně používaného na vázání balíků slámy, na kterém byly asi 2-3 m vlasce s dvojháčkem.
Když jsem si chtěl repliku této pytlačky udělat, neměl jsem k dispozici padesátku silon, který byl tehdy úplně běžný a s problémy jsem sháněl i kus sisalového špagátu. Musím se přiznat, že jako kluci jsme si i my udělali několik nočních šňůr, i když už s použitím vlasce, ale příliš úspěšní jsme nebyli. Vzpomínám si, že kromě pár pěkných okounů byl vrcholem našeho snažení sotva mírový sumec a pár štik.
Pak jsem se dlouho s touto nelegální rybolovnou metodou nesetkal. Až před pár lety, když mě brzo ráno kamarád vytáhl na ryby, jsem si připomenul staré časy. S klackem, který táhl půl metru pod hladinou, vylovil za pár minut tři noční šňůry, na jedné byl menší candát. Jednu pytlačku (na snímku) jsem si pak nechal jako trofej, dvojháček na ní ale zrezavěl, proto jsem před focením musel navázat nový.
Kromě nočních šňůr „spodních“ (gruntšňůra), zatížených olůvkem nebo v minulosti kamenem, se místy používaly k lovu dravců i 15-20 m dlouhé plovákové šňůry s nastraženou rybkou, kterou velký plovák držel blízko hladiny. Protože rybáři věděli, jak dovede nastražená ryba montáž zamotat, často používali asi 50 cm dlouhou laťku s plováky na obou koncích. Rybku pak nastražili na kratší šňůru připevněnou ve středu laťky nebo tyčky. Obdobu tohoto systému pak představovalo metrové poleno, které na obou koncích rybáři opatřili kratší šňůrou s nástrahou.
Talíře
Za vysoce sofistikovaný je možno označit lov na talíře – „talére“. Jednalo se o dřevěné kotouče s průměrem asi 20 cm, na nichž byla připevněná šňůra s nástrahou. A to tak, že když se ryba chytila, kotouč obrátila na druhou stranu. Protože kotouč byl natřený z každé strany jinou barvou (vrchní byla zelená a spodní červená), ráno rybář viděl již z dálky, pod kterým talířem má chycenou rybu.
Jindy zase naši předkové uvázali pytlačku dlouhou pouze asi 170-200 cm s nastraženou rybkou nebo rousnicí, uvázali ji na pružný prut keře skloněný nad tekoucí vodou (tzv. spružina), přičemž využívali proudu, který pohyboval – „péroval“ nástrahou a dráždil ryby k záběru. Například v Ostrohu u Uherského Hradiště přezdívali tento způsob rybolovu „křovki“ a šňůry nepřístupné ze břehu hlídali v noci z loďky. Především tehdy, když byla velká pravděpodobnost ulovení sumců a bolenů. Takto se kromě Moravy lovilo i na Dyji, někdy se na šňůru přivázalo i deset háčků s nastraženými piskoři.
Pomalu jsme se dostali až k nočním šňůrám s mnoha háčky na kratších návazcích, připevněných na hlavní – nosnou šňůru. Na „gruntšňůře“ byly návazce dlouhé 50 cm asi v metrových vzdálenostech a jak píše i Ota Pavel, tento systém se s oblibou používal při lovu úhořů.
Na Slovensku místy, například na Kysucích, nahradili jednotlivé udice tenkými drátky a na nastražené vranky úspěšně chytali mníky. Tyto noční šňůry rybáři uvazovali o kořeny u břehu, aby je nebylo vidět a druhý konec opatřený závažím hodili do vody. Někdy pak natáhli šňůru přes celý tok a uvázali o protější břeh. V případě Moravy pak mohla mít taková pytlačka až 100 háčků s nastraženými rybkami, rousnicemi, pijavkami, někdy i koňským masem (Moravská Nová Ves).
Používání pytlaček nelze tolerovat
Na šikovnosti našich předků bychom neměli zapomínat. Velice efektivně uměli využívat přírodní zdroje, aby uživili své rodiny, nebo si zpestřili poměrně jednotvárný jídelníček. Je třeba ale respektovat i skutečnost, že doba se radikálně změnila a ryb je v našich vodách i v důsledku změněných podmínek podstatně méně než před 100–200 lety. Proto nelze tolerovat používání tzv. pytlaček, které je podle naší rybářské legislativy zařazeno mezi zakázané způsoby lovu.
Na větších řekách nebo jezerech se tento nešvar poměrně těžko odhaluje, menší recipienty je ale možné poměrně dobře překontrolovat pomocí klacku, se kterým brzo ráno „objedeme“ břehy a lehce zjistíme, jestli máme v revíru pytláky. Tím, že zlikvidujeme noční šňůry, je určitě otrávíme, resp. přes výbor rybářské organizace zabezpečíme zvýšenou ostrahu takto postižené lokality.
Diskuze k článku (0)