Některé ryby se dočkaly zbytečného pohrdání a neúcty, ačkoli si to rozhodně nezaslouží. Mezi ně patří kupříkladu americký pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss), u nás nepůvodní druh, importovaný poprvé už koncem 19. století z Německa, kdy byl jeho chov zaveden ještě o několik let dříve.

text: Josef Jehlička

Duhák se stal rybou, o které se v současné době často rybáři vyjadřují pohrdavě a s despektem, ačkoli skoro všichni rybáři si tuto lososovitou rybu s předstíraným nadhledem odnesou domů do trouby nebo na pánvičku. Jistě, čerstvě vysazení pstruzi se nestačili aklimatizovat a naučit plachosti, ovšem měli bychom si také uvědomit, proč tomu tak je.

V poslední době jsou duháci běžným „doplňkem“ v kaprových a takzvaně „smíšených“ soukromých vodách spolu se sivenem americkým. Oba druhy jsou dost často nejhojněji lovenými rybami i přes zimu na dírkách a ve velkém množství se vysazují i do vhodných (a často i méně příhodných) úseků mimopstruhových vod.

Proč tedy to nesmyslné pohrdání?

Občas můžeme u vody vyslechnout podobný rozhovor: „Nazdar, jak to dneska šlo?“ „Ani se neptej, nestálo to za nic, tak jsem si vzal jen pár duháků.“

foto: Ivo Novák

Mnozí rybáři prostě duháka za důstojného soupeře nepovažují, berou ho spíše jako „obětní“ rybu, kterou hospodáři a provozovatelé soukromých vod několikrát za sezonu nasypou do revíru, aby si každý mohl zachytat a odnést si nějaké rybí maso domů.

Ryba, která je vychovaná pouze v sádkách, se od těch „přírodních“ dost liší. V době těsně po vysazení bývá skutečně snadné ji přelstít a většinou lovci nenabízí ani žádný dramatický souboj. Nevadí jí ani hlučnější příchod k vodě.

Duháci se začnou intenzivně shánět po potravě v době, kdy to mají zafixováno z odchovu, anebo rovnou reagují na pohyb lidských postav či třeba na dopad drobných částeček krmení na hladinu. Toho umějí někteří kolegové pohotově využít hozením hrstky štěrku do vody. Duhovaní pstruzi v očekávání přídělu granulí hned přejdou do režimu přijímaní potravy a naivně berou vše, co jim rybář nabídne.

Odchov pstruha duhového do lovné velikosti v přírodních podmínkách je prakticky neproveditelný, vysazení delší dobu před zahájením na pstruhových vodách nebo hájení určitého úseku bývá také velmi komplikované – a už se s ním téměř nesetkáme. Navíc při podobných postupech mají velkou šanci k nelegálnímu obohacení pytláci a další nenechavci, takže s vysazováním to opravdu není jednoduché.

Když se chytí veliké ryby

Ať už je to na zahájení sezony nebo v jejím průběhu, občas dojde k ulovení opravdu velkých jedinců. Na rybách je ale patrné, že zřejmě u nich došlo k nějakému mechanickému poškození. Nejčastěji to jsou okousané nebo roztřepené ploutve, olámané skřele nebo odřeniny či dokonce zaplísnění.

Tyto ryby pocházejí většinou z líhní, kde sloužily jako matečné kusy a mají už své „odslouženo“. Poté jsou vyřazeny z chovu a při vysazování vypuštěny, aby posloužily jako trofejní úlovky. Pokud tyto ryby mají štěstí (což se ale stává poměrně zřídka) a dokáží nějakou dobu odolávat nástrahám rybářů, mohou se dostat do dobré kondice a potom se už stávají skutečně důstojnými soupeřkami i na udici.

foto: Ivo Novák

Větší pravděpodobnost jejich přežití a aklimatizace je zejména na chladných nádržích, zatopených pískovnách a podobných lokalitách, kde není celoroční rybářský tlak. Ryby tak mají příležitost přeorientovat se při shánění potravy na přírodní zdroje, ať už jde o drobné vodní živočichy nebo rybky.

Takové ryby si osvojí i určitou ostražitost a plachost, která jim po setkání s umělými nástrahami napomáhá přežít. Úlovek velkého duháka, na němž už je patrná na první pohled dlouhodobá aklimatizace, bývá nezapomenutelným zážitkem.

Kromě divokých úniků dochází i k výskokům nad hladinu, kdy se ryba snaží zbavit nepříjemného a omezujícího tahu, zkušený duhák v takovém souboji často zvítězí.

Malé duháky ulovíme zřídka

S podměrečnými duháky se při rybaření setkáme poměrně výjimečně, na tekoucích vodách se totiž tyto rybky snadno stanou kořistí větších pstruhů i dalších rybích predátorů. Především štika jich dokáže zlikvidovat velké množství, ale řádí mezi nimi i další dravci. Navíc po určité době duháci migrují, najednou z revíru prostě zmizí a vzácně se uloví o desítky kilometrů dál směrem po proudu.

Velkým ohrožením pro duháky je i všudypřítomný kormorán, stejně tak vydra a další milovníci křehkého rybího masíčka. Vysazování duháků menších velikostí do soukromých vod je zase komplikováno tím, že ve vodách se smíšenou obsádkou se rybky rychle naučí vyhledávat nástrahy určené kaprovitým rybám.

A i když není na revíru povoleno chytání na živočišné nástrahy, mívají háček často hodně hluboko. I při šetrném zacházení velká část těchto ryb hned nebo s určitým časovým odstupem uhyne, proto vysazování malých ryb neefektivní a dochází k němu zřídka.

Duhák si nevyhledává bezpečný úkryt (na rozdíl například od pstruha potočního) ani v malých vodách, takže ačkoli se nestává kořistí pytláků, kteří chytají ryby do ruky, je vzhledem k menší plachosti a prakticky celodennímu intenzívnímu zájmu o potravu často lovenou rybou.

foto: Ivo Novák

Především dorostenci se musejí řádně ohánět, aby splnili svůj každodenní limit pro příjem potravy. Při dostatečné úživnosti revíru ale duhák poměrně rychle roste, občas se můžeme s vysokou a nápadně zmasilou formou setkat i u mladých ryb.

Něco z historie zámořského druhu

Původní divoká forma pstruha duhového pochází ze Severní Ameriky. Vyskytuje se od kalifornského pobřeží až po Kamčatku a vytváří velké množství více či méně odlišných forem. Tažná forma, známá nejčastěji pod označením steelhead, je nesmírně populární a sportovně vysoce ceněnou.

Jde o velice bojovnou a rybáři vyhledávanou rybu, často ceněnou ještě víc než některé druhy lososů. Ke tření se vrací do sladké vody zpravidla po dvou až třech letech strávených v oceánu. V mnoha úsecích je pro lov steelheadů zavedeno omezení počtu ponechaných ryb nebo se loví jen metodou Chyť a pusť (Catch and release).

Velmi rozšířená je v původní vlasti pstruha duhového i forma jezerní a forma, kterou bychom mohli označit jako „potoční. To jsou ryby, které nemohou migrovat do moře, ale k výtěru vytahují do přítoků. Tah k výtěru ale není pravidelný, v některých letech je poměrně nevýrazný, ryby se po výtěru vracejí do jezer.

První umělá líheň se zaměřením na duháky byla otevřena v roce 1870 na toku San Leandro Creek. Vývoz tohoto rybího druhu začal v roce 1875 nejprve jen po územích Spojených států. Koncem 19. století byl už vyvážen i do Evropy.

Do Čech první oplodněné jikry dorazily z německého chovu. U nás se přičinil o zavedení duháka především Vackův chov pstruhů v Nedošíně u Litomyšle, nacházející se na říčce Loučné, dodával jikry domácím a i zahraničním chovatelům. Ani pstruhárně se ale nevyhnulo znárodnění, přesto fungovala výtečně. V roce 1965 proběhl dovoz deseti tisíc jiker formy kamloops, které pocházely od jezerní formy duháka ze stejnojmenného jezera, ležícího v Britské Kolumbii.

foto: Ivo Novák

V dnešní době už to s čistotou linií není nijak slavné. Vzhledem k desítkám let intenzivního chovu a experimentů s křížením různých forem se současný pstruh duhový od původního druhu dost liší, domestikace si vybírá svou daň. Některé linie jsou odolné i proti přikalené či teplejší vodě, popřípadě hned nezmírají při dočasném deficitu kyslíku, ale zase se to projeví někde jinde. Každé plus si časem vybere i své mínus.

Pro svou přizpůsobivost a sportovní hodnotu byl tento rybí druh importován do mnoha světových zemí. Duháka najdete v Austrálii, na Novém Zélandě, z jihoamerických států zejména v Peru, Argentině, Chile, v zemích na severu Evropy, ale i například v Ugandě nebo v Keni. V některých z těchto zemí dokonce vysazené ryby zdomácněly natolik, že se tu i za vhodných podmínek přirozeně rozmnožují.

A jen tak pro zajímavost – věděli jste, že taxonomicky je pstruh duhový řazen do skupiny tichomořských lososů? Mezi jeho blízké příbuzné tedy patří například populární lososi s označením keta, nerka, gorbuša, kisuč nebo čavyča.

Ani duhák není bez práce

Že by se v našich revírech dokázal pstruh duhový přirozeně množit a udržovat tak stav zarybnění? To je pochopitelně nereálné. Ačkoli k ověřenému přirozenému výtěru v některých vhodných tocích (např. Loučná, Metuje) v omezeném množství došlo, výsledek není natolik výrazný, abychom mohli, byť jen částečně, počítat se samovýtěrem.

Mlíčáci dospívají pohlavně zpravidla ve druhém, jikernačky ve třetím roce života, čas výtěru je z důvodu prokřížení různých linií jen těžko přesně stanovitelný, výtěr tedy probíhá v různých ročních obdobích. Původní divoká forma se tře v období od března do května, vyšlechtěné „rychlerostoucí“ ryby se vytírají nejčastěji od října do prosince.

Pro výtěr jsou nejčastěji používány ryby ve věku od 4 do 6 let, kdy poskytnou dostatečný počet kvalitních jiker a jsou v odpovídající fyzické kondici.

Ani umělý výtěr pstruha duhového není úplně snadný a bez problémů. Je třeba dodržovat přímo úzkostlivě všechny zásady hygieny a zacházet s rybami co nejopatrněji, navíc vytřením celý proces zdaleka nekončí. Péče o jikry, sledování procesu vykulování, rozplavání potěru a následné rozkrmování, přizpůsobení pobytu v odchovných rybníčcích atd.

foto: Ivo Novák

Je toho zkrátka moc a bylo by to na samostatné povídání, práce líhňařů si rozhodně zaslouží velké ocenění. Kdo nevěří, ať se tam zkusí třeba přihlásit na brigádu, ochotných rukou není nikdy dost. U nás je nejčastěji praktikován odchov v průtočných rybníčcích a bazénech, duhák není příliš náročný na prostor a díky tomu produktivita odchovu bývá poměrně vysoká.

Voda je většinou filtrována a neustále kontrolována. Další variantou je klecový odchov, praktikovaný především pro komerční účely. Přímořské státy praktikují odchov i v plovoucích klecích na moři, kde při intenzivním krmení duháci dobře přibývají.

Se zdomácnělými uprchlíky, pocházejícími nejčastěji právě z klecových odchovů se můžeme setkat na pobřeží skandinávských států (Dánsko, Norsko, Švédsko atd.). Místní rybáři si druhu velmi cení. Dodnes vzpomínám na jeden neskutečný večer v Norsku, kdy takoví uprchlíci najeli ke břehu a s kamarády jsme pak zažili několik naprosto neskutečných hodin.

Každopádně – duháci jsou na umělém odchovu (především v Evropě) přímo závislí, o tom nemůže být nejmenších pochyb.

Zlatí a jinak zbarvení pstruzi

Pstruh duhový se dočkal díky práci chovatelů i mnoha barevných a vzhledových mutací, ať už je to populární zlatá varianta či poměrně vzácný modrý typ, vyšlechtěný údajně ve Francii.

Se zlatou variantou jsem se setkal poměrně často při chytání na Labské, fotky úlovku neuvěřitelné modrých (doslova, opravdu kobaltově zbarvených) duháků mi poslal kamarád z pobytu v Anglii.

Zlatí pstruzi na Labské umějí být pěkní provokatéři, jsou docela dobře vidět i ve značné hloubce. A pokud se rozjedou za muškou, je to adrenalin až na půdu. Právě díky tomu, že jsem s polarizačními brýlemi nápadně zbarvenou rybu mohl perfektně sledovat, jsem si udělal určitou představu o nedůvěřivosti a opatrnosti zkušených ryb.

Zlatý pstruh a navíc albín, foto: Ivo Novák

Tyto pstruhy tady totiž vždy rybáři musejí pustit zpátky, takže třebas už byli několikrát uloveni, setkávají se s ošidnými nástrahami znovu. A pokud nedojde k okamžitému ataku – což se děje většinou jen v bezprostřední blízkosti dalších ryb, které vyrazí za nástrahou – pak si zlaťák rybáře doslova vychutnává.

Zastaví se těsně pod umělou muškou, až způsobí lehké vzdutí hladiny (což nabuzeného rybáře někdy podnítí k předčasnému záseku a ryba následně bleskurychle mizí v hloubce). Potom jakoby s nezájmem odplouvá nebo se propadá do hloubky, aby se (třeba i po celé uplynuvší minutě) opět pomalu přibližovala k mušce, tentokrát z jiného úhlu.

Nakonec si ji jen tak mimochodem vezme do koutku tlamky a pomaličku se ponořuje. Neuspěchat zásek je skutečně záležitost pro silné nervy. Kdo se vyzná, ten se má. Ale rozhodně to bylo k něčemu dobré.

Později jsem po lehkém vydutí hladiny, způsobeném pro změnu obyčejným duhákem hned mušku nezvedal a nesnažil se ji přehodit znovu co nejrychleji do zorného pole ryby, naopak jsem trpělivě vyčkával, zda ryba provede manévr, který jsem mohl sledovat u zlatého duháka.

A skutečně, velmi často se tento způsob lovu vyplatil! Především větší, zkušené ryby si daly pěkně načas, než se k prověřované nástraze vrátily a konečně ji uchopily.

foto: Ivo Novák

Ryby mají i v nejrůznějších barevných mutacích typický, více či méně nápadný načervenalý pruh na boku podle postranní čáry. Spolu s tukovou ploutvičkou a drobnými (pouze černými) tečkami po celém těle včetně hřbetní a ocasní ploutve jsou to typické znaky, podle nichž duháka snadno spolehlivě odlišíme od jiných druhů.

Občas se uvádí i neobvyklé zbarvení palomino. Má být typické pro křížence zlaté formy a klasického pstruha duhového. Ačkoli jsem ulovil zlaťáky v různých barevných variacích, netroufám si tvrdit, že některý z nich patřil k tomuto typu, který lze získat pouze záměrným křížením matečných ryb.

Kam duhák patří a kam ne?

Tahle otázka už zazněla mnohokrát a odpovědi se leckdy shodují. Občas se ale najdou i názory protichůdné, nic prostě není jen černé nebo bílé. Každopádně jde o nepůvodní druh, takže vysazování do vod v chráněných oblastech je více než sporné, ovšem ani to není ta jednoznačné.

foto: Ivo Novák

Pokud v chráněné oblasti je už lidským zásahem vytvořen úsek, který původnímu charakteru řeky neodpovídá (údolní nádrže, pískovny apod.), je minimální pravděpodobnost, že by došlo k rozšíření pstruha duhového i mimo tuto oblast, popřípadě se jedná o omezený počet kusů.

Duhák se navíc (na rozdíl od skutečně invazivních druhů) v našich podmínkách nebude přirozeně rozmnožovat, ba ani křížit s původními druhy. Pokud bude mít dostatek prostoru a potravy, může se naopak stát pro rybáře vítaným úlovkem s tím, že původní druhy budou v dané lokalitě chráněny nebo jejich úlovek bude výrazně omezen, aniž by došlo ke snížení atraktivity revíru.

foto: Ivo Novák

Co se týče tekoucích vod, tam je situace určitě mnohem složitější. Vysazování pstruha duhového totiž s sebou přináší v takovém případě určité klady i zápory a situaci je třeba posuzovat individuálně – s přihlédnutím k charakteru konkrétního revíru. V menších potocích by vysazování duháků nebyl dobrý nápad, pokud se tam vyskytuje i jen nepatrný zbytek původní populace pstruha potočního.

Ačkoli duháci zaujímají jiná stanoviště, složení jejich potravy je obdobné a díky tomu, že pstruh duhový přijímá potravu po celý den, může dojít k pozvolnému vytlačování pstruha obecného. Jen málokterá menší voda je dostatečně úživná, aby k potravní konkurenci mezi oběma druhy nedošlo.

Na rybářsky hodně zatěžovaných revírech může být vysazování duháků přínosem v tom, že ponechané ryby budou většinou právě pstruzi duhoví, v úsecích s režimem Chyť a pusť už to ale může být poměrně diskutabilní a situaci je zapotřebí zvážit podle podmínek, které na konkrétním revíru panují.

Pokud se na revíru vyskytuje také čím dál vzácnější lipan podhorní, je situace navíc zkomplikována tím, že po výtěru lipanů dochází často k soustředění pstruhů duhových pod lipaními trdlišti a následným nájezdům do nich, takže jikry jsou velmi silně decimovány. Obsah žaludku duháků ulovených na přelomu května a června v takových místech (v nižších polohách i o něco dříve) svědčí zcela jasně o tom, že právě lipaní jikry se v tomto období mohou stát jednou z převládajících složek potravy pstruha duhového.

A že na větších vodách nějaký ten vysazený duhák přežije zahájení sezony, o tom není pochyb. Navíc se najdou i organizace, které se snaží v dobré víře zabránit jatkám na začátku sezony právě pozdějším vysazením duháků.

Berme ho takového, jaký je

Celkový pohled na pstruha duhového je u rybářské veřejnosti spíš nepříznivý. „Kropenatá plotice“ prostě symbolizuje dostupnou násadu konzumní velikosti, která je určena k následnému odlovení a zpracování. Bohužel je to zorný úhel velké části členské základny.

Nepůvodní siven ulovený pod ledem, foto: Ivo Novák

Tak, jako je vysazován (občas zcela nesmyslně do nevyhovujících podmínek a v maximální možné míře) populární kapr, aby došlo ke splnění plánu a následně k popsání úlovkových lístků, děje se to i s touto rybou.

Od pstruha duhového nemůžeme čekat víc, než k čemu mu dáme možnost a poskytneme vhodný prostor. Ve stručnosti řečeno tedy k tomu, aby se stal hodnotným rybářským úlovkem a důstojným soupeřem moderního rybáře.

Takže bychom se měli zamyslet a pohlížet na tuto rybu trochu jinak, nemyslíte?