Příběhy našich čtenářů: Jak to „klaplo“ s tlouštěm

Tlouště jsem nikdy nechytal záměrně. Avšak pokaždé mě jeho náhodné ulovení potěšilo. Můj příběh začíná ve čtvrtek večer, kdy jsem zbitý po celém dni padl před devátou hodinou večerní na pohovku a manželka povídá: „Zítra vezmu děti na plavání já. Nechceš jít na ryby?“

text: Aleš Kottek

Můj mozek automaticky vyplivl odpověď: „Nemám nic nachystáno a je to aspoň hodina příprav…“

Jenže jsem člověk, který když se sejde několik okolností směřujících stejným směrem, ozve se mi někde v hlavě tichounké „KLAP“ a od té chvíle mám pocit, že to tak prostě má být.

Takže je šestého ledna večer, já letos ještě na rybách nebyl. V Rybářství jsem předevčírem četl článek Zimní tloušti od pana Tychlera, na Svitavě vím o pár krásných místech, kde jsem už vícekrát zahlédl parádní kousky.

Navíc do těch míst, kde Svitava protéká Brnem, stejně musím kvůli autoservisu. No, prostě už sedím nad bižuterií a navazuji si plavačkový prut a přemýšlím, kde ráno koupit rohlíky. Aby mi to chystání šlo lépe, hraje z rádia rocková hudba a v mysli mi letí představa pátečního odpoledne.

Ráno vstávám do práce jako obvykle, ale ouha, místo teploty  předchozích dní kolem nuly hlásí teploměr minus osm a nebe je jako vymetené. No nic, uvidíme po práci. Cestou do ní se mi z autobusu naskytne několik pohledů na Svratku. Zamrzá.

Doufám, že teplota přes den povyskočí. Koukám kolem sebe a přemýšlím, co se tak honí v hlavách mých spolucestujících. V práci mě zcela pohltí povinnosti, které povolí své sevření až před druhou hodinou odpoledne. Cítím, jak se mě zmocňuje lehká nervozita a pocit časového presu.

Rychle vše ukončit, ať jsem u vody co nejdřív. Vše se daří podle představ, takže před třetí se už pěšky a s prutem blížím k místům, které jsem si naplánoval. Dle psaných rad zkušenějších kolegů budu postupovat po proudu, vždy jen několik málo náhozů na zajímavá místa a zase dál.

Také háček volím velký, zkušené tlouště prý spíš osloví poctivý kus pečiva. Voda je studená a při březích se již dělá krusta, ale jinak je  hladina volná a navíc nádherně svítí sluníčko. První tři místa jsem prošel bez záběru. Rohlík se špatně dává na háček, protože těsto mrzne.

Pod prvním splavem přichází pár opatrných ťukanců. Jeden z nich se mi daří proměnit a vytahuju mimčo kolem patnácti centimetrů. Děkuji mu za to, že dnes nepůjdu domů bez fotky ryby a posílám ho domů. Přesouvám se dál, k místu, od kterého jsem si nejvíc sliboval. Tam bohužel jeden poctivý záběr neproměním.

Při druhém už sekám zavčas a na matchovém prutu je cítit poctivá váha. Při své délce 420 cm se parádně prohýbá a já ho zbožňuji za skvělou práci. Náhle však tah prudce poleví a já vím, že jsem o rybu přišel. Navíjím a koukám, co se pokazilo. Nevydržel uzlík na návazci háčku.

Je mi líto ryby, která si odnesla v tlamce velký háček. Snad se jí podaří se jej zbavit. Jsem z toho skleslý a navíc se už téměř setmělo. Přemýšlím o návratu k autu a domů. Splávek na hladině už skoro nevidím ani pod nohama, mokrý vlasec rychle přimrzá v očkách. Krátká přestávka s termoskou horkého čaje a udělám rozhodnutí.

Hned tak se sem zase nedostanu a v létě bych touhle dobou ještě o návratu zdaleka nepřemýšlel. Vytahuju čelovku a splávek přebiju na chemika. Ještě jedno místo musím prověřit. Je to soutok řeky a vody z náhonu, kterou jí u předchozího jezu sebral.

Těsně před místem, kde chci chytat, si popojdu dál od vody, abych svitem čelovky nepoplašil ryby. Prodýchnu pěkný kus rohlíkové kůrky, aby zvláčněla a nastražím ji na háček. Pak se už potmě, jen za svitu vzdálených budov, hvězd a srpku měsíce, blížím pěšinou k soutoku.

Mrzne poctivě, podběrák drží tvar i vzhůru nohama. Kontroluji větve nad sebou a opatrně posílám chemika do akce. Mám rád noční chytání, má to své kouzlo. Jenže ve vracáku na soutoku se splávek se světýlkem jen pomaličku vozí bez známky rybí aktivity. Několikrát měním pečivo na háčku, ale beze změny.

Už přemýšlím, do které kapsy batohu jsem dal klíče od auta. Volá mi manželka, jestli je vyzvednu z plavání, tak souhlasím a v duchu počítám minuty na přesun Brnem. Splávek se zastavil u břehu pod keřem, předpokládám, že se pečivo válí někde na dně v blátě, jestli tam ještě vůbec je.

V tom okamžiku mizí zelená světluška mého splávku pod hladinou. Přisekávám instinktivně. Zásek sedí a prut jde do luku. Bude to dobrá ryba. S omluvou pokládám manželce telefon a řeším rybu. Během chvíle je v podběráku. Je znát studená voda. Být tepleji, boj by byl jistě větší.

Už když rybu odnáším na trávu, děkuji jí, že je to právě ona, kvůli které jsem dnes tady. Udělám pár fotek, krátké video dětem do rybářského kroužku a rychle pouštím tlouštíka zpět do vody. Poskládám prut, sbalím podběrák, ruce schovám do rukavic a už se těším na teplo auta.

Teprve až notných pár kroků od úspěšného místa mi dochází krása situace. Rozjíždí se mi rty do širokého úsměvu a duše se mi tetelí blahem. Možná, že 37 cm není mnoho, ale pro mě je to nejvíc. Dnes to „KLAPLO“.