K rybářům a jejich koníčku určitě patří i rybářská latina. Bez šťavnatě vyprávěných příhod a zážitků, různě přikrášlených nebo zcela smyšlených, se neobejde prakticky žádná rybářská sešlost, ale často ani posezení u nahozených prutů.

Text: Jozef Májsky, foto: autor, David Štrunc

Snad prvním zážitkem, který se mi již dnes nezdá tak neuvěřitelný, jako když jsem byl prvňáčkem, byl lov malých okounů na zcela netradiční nástrahu.

U jedné malé tůně, kde byl tehdy tento druh přemnožený, se nás kluků tísnilo třeba i dvacet. Naše pytlácké náčiní pozůstávalo z lískového prutu, kousku vlasce, splávku z husího brku a háčku. Osvědčenou nástrahu představovali hnojáčci. Kolik asi pěticentimetrových okounů muselo být v této stojaté vodě, si nedovedu představit, protože na záběr jsme určitě nečekali déle než minutu a naše norma byla vždycky kolem 30–50 rybiček.

Náš úlovek nevyšel vniveč, protože z velké části končil v žaludcích domácích kachen, popřípadě prasat. Nevím, kdo byl prvním experimentátorem, který se ocitl v tísni, když vypotřeboval všechny červy, ale ochotně jsme ho následovali. V čase nouze jsme jednoduše zašli do blízké vrbiny, odřezali tenký proutek z vrby purpurové nebo nachové, sloupli z něj kousek červené kůry a tu navlékli na háček.

Lov tak mohl pokračovat, protože okouni mého mládí byli nenasytní. Někdo pokrokovější použil dokonce i kousek červené izolace (bužírku) z tenkého měděného drátku. Přiznám se, že jsem se k této metodě pak už nikdy nevrátil, ale snad se někomu může tento nápad hodit.

Napsat komentář