Ryba, kterou je zbytečné zvlášť popisovat. Splést si kapra můžete prakticky pouze s karasy. Spolehlivým rozpoznávacím znakem jsou dva páry vousků u huby, které karasové nemají. I přesto, že je v Čechách budován jakýsi kapří kult, našim původním druhem není. Snad proto je také vysazován leckdy trochu nesmyslně do pstruhových stojáků, podhorských jezer i malých potoků.

Text: Jan Stluka, foto: Lenka Hofmanová

První zprávy o něm jsou zaznamenány někdy kolem 11. století. Ryby, které dnes chytáme, mají jen málo společného s přírodně žijícím druhem, sazanem. Ten má silné válcovité tělo a spíše se podobá amurovi. Jeho ploutve jsou podstatně zaoblenější a větší. Šupiny má větší a vždy kryjí celé tělo. Tyto přírodní ryby jsou dnes ale téměř na pokraji vyhubení. Může za to zmenšující se životní prostor i páření s vyšlechtěnými formani uniklými do lokalit, kde žijí sazani.

Dnešní kapr je tedy výsledkem několika staletí dlouhého šlechtění. Je podstatně robustnější, šupiny mu rostou někdy po celém těle, jindy jen v řádcích. Existují také formy téměř bez šupin a zapomenout nemůžeme ani barevné varianty, též označované jako koi. Tato okrasná forma kapra u nás před dvaceti lety k vidění nebyla.

Dnes se naši chovatelé řadí mezi světovou špičku. Nelze nezmínit úspěchy pana Štěcha, který napsal několik publikací a je uznávanou kapacitou i v zahraničí. Úsměvné je, že své mazlíčky chová v poměrně malých nádržích na zahradě svého rodinného domu v obci Zliv poblíž Českých Budějovic.

Kapr se dá lovit téměř všemi metodami. Absolutně nejpoužívanější a také nejúčinnější je ale položená. O samotném lovu, montážích, či jiných fintách byly již popsány tuny papíru. Proto bude rozumnější uvést pár informací spíše o lovcích než o kořisti.

dítě u vody, rybář

V posledních dvaceti letech lov kaprů prodělal neuvěřitelný boom. Nutno dodat, že některé poznatky a metody, které nám byly na začátku 90. let představovány jako novinky, byly všude ve světě považovány za standart. Během posledních let se lovci kapra rozdělili do zhruba tří kategorií.

První ho chytá jen za pomocí vlasové metody. Jako nástrahu používá téměř výhradě boilie a jen neochotně sahá po peletách či kukuřici. Tito rybáři sledují aktuální vývoj prutů i nástrah. K vodě jezdí tak čtyřikrát za rok, ale na delší čas. K jejich běžnému vybavení patří čluny, sonary, lehátka, bivaky, dálkové příposlechy, vyháčkovávací matrace, dezinfekce, plazma a jiné gely a spousty jiných propriet.

Kapra by nikdy nezabili, vždy ho pustí. Toto skoro zaklínadlo také vždy opakují, pokud je přistihne rybářská stráž, když chytají na více prutů nebo tam, kde nebo kdy se nemá. Na kolegy, kteří si občas chtějí odnést úlovek domů, pohlížejí s krvavým zrakem a málokdy si odpustí poznámky o masařích.

Nicméně tloušťům nebo velkým cejnům, kteří vypasou zakrmené místo, se od těchto rybářů nedostává tak vřelého přijetí a vůbec už ne slušného zacházení. Štěstím pro svazové vody je, že je tato skupina už téměř nenavštěvuje. Její zástupce najdete dnes povětšinou sedět u vybetonovaných nádrží. Skoro bych si dovolil tvrdit, že čím menší voda a častější dosazování, tím více těchto supermanů u ní uvidíte.   

rybář u vody

Druhá skupina se ráda nazývá klasiky. Osobně jim přezdívám párovači. Většinou sedí na nejlevnějších stoličkách, před sebou mají dva naprosto stejně pruty, naprosto stejné navijáky, stejné vlasce, stejná čihátka, tradičně ve stejné barvě. Většina jejich úlovků končí ve vezírku.

Třetí skupina je mi asi nejsympatičtější. Jsou to ti, kteří se nebojí používat vlasovou metodu, ale nastraží bez odporu i klasické kolínko či kousek chleba. Nepovažují za nutnost navnadit hned několika kilogramy návnady. Občas si vezmou šupináče na zpestření jídelníčku, ale nejdůležitější je pro ně chytit zdravou rybu, která sice neváží 13 kg, nicméně má zdravou a nezdeformovanou hubu od háčků a nemá přezdívku.