V té době mi bylo dvanáct. Jezdili jsme s otcem chytat parmy do míst „pod Střelou“. Střela je malý zámeček tyčící se na kopci nad řekou, která tady tvoří pozvolný meandr. Krátké tažné úseky na mělčinách střídá rychlejší voda, ozdobená veselými stříbrnými vlnkami, aby vzápětí skončila v tišinách tůní.

Text: Stanislav Kovář foto: Ivo Novák

Tvrdé štěrkové dno bylo tu a tam ozdobeno zeleným hávem lakušníku, který kvetl krásnými bílými kvítky. Křišťálově čistá voda dosahovala na mělčinách sotva nad kotníky, v tůních mnohdy do pasu.

Otava

Bývalo to eldorádo lipanů, jelců, parem i pstruhů. Na některých místech se za nižšího stavu vody objevovaly štěrkopískové ostrůvky a právě na jednom z nich jsme si s otcem našli své místečko.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je ezgif.com-gif-maker-15.gif.

Dno se tu pozvolna svažovalo do nepříliš hluboké, ale dlouhé tůně. Byli jsme tu častými hosty a naučili parmy konzumovat sterilizovaný hrášek. Nikdy jsme je nezabíjeli. Parma je nesmlouvavou bojovnicí. Už jako kluk jsem vysoce hodnotil její svalnaté tělo, mohutnou hlavu a ploché bílé břicho. Tlamka má silné masité pysky, dva páry vousků a tělo chrání drobné malé šupinky, hluboko vrostlé do kůže.

Pláče?

Při vylovení, jakmile se parma dostane na vzduch, obvykle vydává zvláštní zvuk, který mi připadal, jako když pláče. „Pusť ji, vždyť ona pláče, asi ji to bolí,“ říkal jsem tátovi.

Ten den bylo teplé srpnové počasí. Na břehu jsme se svlékli do plavek a přebrodili mělčinou na náš ostrůvek. Otec vodu prohodil jako obvykle hrstičkou hrachu a nahodil. Po půlhodince jsme ale neměli ani ťukanec. „To není možné,“ prohlásil otec.

Parma obecná

Uběhla další půlhodina – a zase nic. „Hele, nandej si ty potápěčské brýle, musíš je najít,“ uslyšel jsem. Vstoupil jsem do tůně a pak se ponořil až ke dnu. Za větším kamenem jsem záhy objevil malou rybku, která si pohrávala se zrnky písku. Byl to hrouzek, který se snažil pohltit malého blešivce. Byl to krásný pohled, který bych rád dopřál všem, kteří mají rádi vodu a život v ní.

Podrobně jsem prohledal skoro celou tůň. Ale kromě malých rybek jsem větší nezahlédl. „Ty se tam snad jen koupeš! Už jsi je našel?“ ozýval se z ostrůvku otec. Zbýval už jen malý kousek tůně.

Nechal jsem se chvilku unášet proudem a konečně jsem se ocitl nad velkým balvanem, který tůni vévodil. Najednou jsem se musel rychle vynořit, abych nabral dech. To je věc!

Parma obecná

Pod sebou jsem totiž objevil „štrůdl“ parem, seřazených podle velikosti. Malou chvilku jsem je pozoroval. Obracely kameny stejně jako já, když hledám nástrahu na plotice a další ryby. Kámen se musí zvednout z vody, spodní stranou ode dna směrem po proudu, aby obyvatelé pod ním zůstali tam, kde jsou.

Jsou to larvy chrostíků, které si budují svůj domeček z malých kamínků, kde přebývají, protože jsou až příliš zranitelní a hlavně larvy pošvatek, kterým se mezi rybáři říká skládníci. Tyto larvy procházejí řadou proměn, v řece žijí až pět let a jsou vynikající lahůdkou pro všechny ryby, především však pro parmy.

Konečně mi to došlo!

„Zapomeň na hrách, dneska baští přírodní stravu,“ volal jsem na tátu. Za chvíli jsem měl pro něj naloveno dostatek skládníků a určil přesné místo, kam má nahodit. Pak následovala jízda. Jeden razantní záběr za druhým.

Sedl jsem si vedle táty a žadonil, že si chci taky jednu chytit. Uspěl jsem a pak byl štěstím bez sebe. Držel jsem starý štípaný prut osazený ještě starším navijákem. Chvíli jsem přemýšlel, kolik asi už musel vytáhnout ryb. Z rozjímání mě vytrhl prudký záběr. Rána do prutu byla tak silná, že jsem ho neudržel a skončil ve vodě.

řeka

„Takže plav, když nedáváš pozor,“ zahřímal otec. Okamžitě jsem byl ve vodě a po pár krocích jsem prut znovu popadl. Ještě tam byla! Pomalu a těžce jsem ji zdolával, nezkušeně se snažil čelit jejím prudkým výpadům, ale nakonec jsem parmu zvládl. Byla asi dvoukilogramová. Celkem jsme ten den ulovili osm parem, největší vážila asi 3,5 kg.

Čas plynul a kvalita vody v řece se během let podstatně zhoršila. Ubylo lipanů a parmy zmizely úplně. Zůstali tam jen tloušti. Později jsem si vzpomněl na tátu, který říkal, že nikdy není tak zle, aby si příroda neporadila. Kéž by to tak bylo.

Napsat komentář