Piraně. Ryby se špatnou pověstí

Text: Josef Májsky, foto: autor

Protože jsem je před časem choval v akváriu a rovněž jsem se s nimi opakovaně setkával v přírodě, chtěl bych o těchto masožravých rybách, resp. i jejich vegetariánských příbuzných, uvést pár skutečností.

Z několika druhů masožravých piraní, žijících ve vodách Latinské Ameriky, mohou být zvířatům i lidem nebezpečné asi čtyři druhy.

Nejobávanější je u tamějších lidí piraňa obecná nebo Nattererova (Pygocentrus = Serrasalmus nattereri), která žije v povodí řek Amazonka, Orinoko, Paraguay, Paraná a La Plata. I když tomu tak nemusí být vždycky, od svých příbuzných ji snadno poznáme podle oranžově červeného hrdla a břicha.

Jinak je stříbřitě až černě zbarvené tělo této ryby výrazně zboku stlačené a dopředu vysunutá spodní čelist jí dodává buldočí vzhled. Je třeba ale zdůraznit, že ostré trojúhelníkovité zuby jí z tlamy nevyčnívají, odhalí je pouze správný stisk hlavy nebo násilné otevření čelistí.

Právě při takovýchto pokusech a při vyndávání háčku z tlamy dochází nejčastěji k poranění prstů. Indiáni využívali čelisti piraní poseté ostrými zuby při výrobě různých předmětů ze dřeva nebo dokonce při holení. Dnes je to spíš výjimka.

Pokud nejste zranění, můžete se mezi nimi i koupat

I když existují zprávy a dokumentární filmy o bleskurychlé schopnosti hejna piraní dokonale ohlodat maso z obratlovce brodícího se vodou, jde o vzácné případy. Podle pozorování a zkušeností domorodců je zřejmě hlavním spouštěčem, který vydráždí ryby k útoku, poranění živočicha a tekoucí krev.

Bez váhání proto roztrhají i zraněného soukmenovce. Protože Jihoameričané znají zvyky a povahu piraní, není ničím výjimečným, když se indiáni, ale i „bledé tváře“ koupou v místech s výskytem těchto predátorů. Sám jsem to s kamarády vyzkoušel hned několikrát a nikdy jsem nebyl napaden. Je ale pravdou, že jsme se raději vždycky místních obyvatel na možná rizika zeptali.

Nachytáte je snadno, ale s ocelovým lankem

Pro obyvatele Latinské Ameriky žijící na březích řek tedy pirani nepředstavují žádného strašáka, ale naopak jsou důležitou součást jejich jídelníčku. Patří totiž nejenom k nejpočetnějším rybím druhům, ale rovněž k rybám, které nachytá bez problémů i nepříliš zručný rybář.

Jako nástrahu doporučují domorodci maso – nejběžnější je kuřecí, kousky ryby, včetně rozřezaných piraní, úspěch jsem měl i s nastraženými kousky sladkovodních krevetek. Zkoušet chytat tyto ryby bez ocelového lanka mohou pouze optimisté.

Moje montáž vydržela bez problémů, domorodci místo lanka používají kousek drátu. Záběry při lovu s lehounkým splávkem z ptačího brku byly dosti razantní, protože ale většina piraní nepřesáhla délku 20 cm, úspěšnost při záseku byla jenom asi třicetiprocentní.

Tlamky takto velkých ryb totiž nejsou velké, a když jsem zkoušel domorodé udice, zjistil jsem, že háčky byly nesmírně tupé. Nevím ale, jestli několik metrů silonu namotaného na kusu dřeva je možné považovat za udici. Tuto nejjednodušší montáž, dokonce bez zátěže, domorodí rybáři nahazují spodním švihem jenom pár metrů od břehu. A když ucítí záběr, spodním škubnutím se snaží rybu zaseknout a prudce ji vyvlečou na břeh.

Protože pirani mají skoro stále hlad, za půl hodiny jsme jich měli spolu se dvěma průvodci přes tucet. Kapitální exempláře (30-40 cm) se v našich úlovcích ale neobjevily.

Když jsem spustil do mělké vody poblíž vodních hyacintů čeřínek, podařilo se mi kromě některých drobných tetřiček chytit i mladé pirani, vhodné tak akorát do akvária. Protože mě lov piraní rychle omrzel, pokoušel jsem štěstí v jednom z ramen Orinoka i na navoněné umělé těsto (pastu), které úspěšně skladuji v lednici od roku 1999.

Samozřejmě, že jsem navázal menší háček a v hloubce 20–30 cm pod hladinou jsem měl poměrně dosti záběrů. Aromatické kuličky červené barvy lákaly menší druhy tetrovitých ryb žijících u hladiny. Nejvíce chutnaly tetře kýlnaté (Triportheus angulatus), rychlému plavci, který zde nahrazuje naši ouklej.

Pirani na talíři líp vypadají, než chutnají

Maso sice není špatné, ale drobných kůstek je v něm požehnaně, jen co je pravda. Zřejmě to nebude způsobeno jídelníčkem těchto dravých ryb, ale domorodí rybáři, hlavně indiáni, si podstatně více cení masa rostlinožravých piraní. Platí to hlavně v případě pirani plodožravé (Colossoma brachypomum), kterou přezdívají domorodci „pacú“.

Bohužel maso této pirani se mi ochutnat nepodařilo. Tyto šedočerně zbarvené pirani, běžně dorůstající až přes půl metru délky, dostaly své druhové jméno podle toho, že se živí především plody pralesních dřevin. Na první pohled velice připomínají našeho cejna.

V období sucha se koncentrují pod některými stromy, které rostou na březích řek, když ale po deštích voda zaplaví prales, vydají se hledat oblíbenou potravu rovnou do něj. Podle jejich velikých nosních jamek zoologové soudí, že tyto tetry mají dobře vyvinutý čich. Jednotlivé druhy dřevin produkují specifické kombinace sloučenin (latexy, oleje, kyseliny) a zdá se, že „pacú“ dokáže rozlišovat stromy, resp. jejich plody podle typického pachu.

Dokonce se uvažuje o tom, že exempláře se zralými plody voní rybám jinak než neplodící. Samozřejmě, že důležitou roli hrají i zvukové efekty plodů padajících na hladinu. Nevím, jestli to platí obecně, ale když jsem našel hejno piraní plodožravých v čisté mělké vodě, tak jsem pochodil stejně jako u nás na rybníku s hejnem slunících se kaprů.

Marně jsem jim rovnou před tlamy posílal kousky manga i voňavé umělé těsto. Na tyto dobroty prostě nereagovaly. Když jsem zmínil jejich tlamky, které mají zvláštní hranatý tvar, dodám, že nejsou plné velkých zubů, jako u jejich dravých sestřenek.

Přesto ale není radno strkat jim prsty mezi čelisti. Mají totiž velice silný stisk a drobné zoubky nám je mohou škaredě poranit. I když se mi nepodařilo tyto pirani ulovit, nakonec jsem si mohl potěžkat několik „pacú“, které nachytali indiánští lovci z kmene Warao. Na dně „kuriary“ – člunu vydlabaného z kmene stromu – jich měli osm, ale nepodařilo se mi od nich zjistit jak na ně.

Ryba, která přežije i na souši

Na závěr této krátké exkurze do jihoamerických vod mi nedá, abych nezmínil ještě jednu rybu, která zde má podobně špatnou pověst jako pirani. Od pobřeží Karibiku přes celou Amazonii až do povodí La Platy žije v nejrůznějších tekoucích i stojatých vodách velice odolný trahir malabarský (Hoplias malabaricus), známý i pod domorodým jménem „guabina“.

Jedná se rovněž o tetrovitou rybu – characidu dorůstající do délky půl metru. Jeho příbuzný – trahir velkooký (H. macrophthalmus), neboli „aymara“, může dorůst až do jednoho metru. Tyto ryby mají protáhle válcovité tělo, zakulacenou ocasní ploutev a mohutnou hlavu s širokou tlamou plnou ostrých zubů.

Protože dokáží pomocí přední části plynového měchýře dýchat i vzdušný kyslík, nacházíme je i v bahnitých lagunách, dokonce jsou schopny překonat určitou vzdálenost po souši. S prolézáním trahirů z jedné louže do druhé po mokré trávě, sotva zalité vodou, jsme se setkali ve venezuelských llanos.

Jak jsem měl možnost následně zjistit, jednalo se o třecí migraci. Následně jsem chytil několik trahirů do čeřínku i na udici, přičemž mnozí měli okousanou ocasní ploutev. Zda se takto okusují v stísněných podmínkách v období sucha mezi sebou navzájem, nebo to měly na svědomí pirani, bohužel nevím. Jisté ale je, že tito dravci útočí na téměř všechno, co se ve vodě hýbe.

Literatura udává, že často kousnou koupající se lidi do nohou. Já takový zážitek nemám, i když jsem se na různých lokalitách mezi nimi cachtal a pronásledoval je se síťkou. Něco pravdy na jejich útočnosti ale určitě bude, protože „guabinu“ znali kolonisté již od poloviny 17. století a dodnes mají před ní domorodci respekt.

Z Brazílie jsou prý známy případy, kdy lidem pijícím vodu přímo z řeky tato ryba způsobila poranění úst a jazyka. Kulinářský zážitek s tímto rybím druhem nemám. Maso ryb z bahnité laguny by asi nebylo moc poživatelné, ale větší exemplář z čisté řeky mi trochu připomíná candáta, i když na jeho maso určitě trahir nemá.

Doufám, že jsem alespoň trochu pomohl zlepšit renomé piraní, které v přírodě hrají důležitou roli nejenom jako odklízeči těl mrtvých živočichů, ale v potravních řetězcích představují důležitý článek – zdroj potravy pro mnohé větší ryby, kajmany, delfínovce, ptáky nebo vládkyni amazonských vod – anakondu. A protože se občas chytnou pirani obecné a rostlinožravé i v našich vodách, chtěl bych apelovat na akvaristy, aby je nepouštěli do našich revírů, tam určitě nepatří.