Pojďme se blíže podívat na kov, který je v poslední době velice diskutovaným tématem, a to především v souvislosti s jeho toxicitou a možným zákazem používání rybáři a myslivci.

text: Štěpán Lamoš

Olovo využívá lidstvo pravděpodobně už zhruba 8000 let. Je to materiál s relativně jednoduchou zpracovatelností a vysokou odolností vůči řadě faktorů.

V současnosti se používá například k výrobě akumulátorů, zápalek, clon zamezujících průchodu škodlivého záření, v keramických glazurách, skelných emailech, pro výrobu střeliva a antikorozních nátěrů. Samozřejmě nesmíme zapomenout na jeho použití pro výrobu rybářských zátěží. Kromě toho se oxid olovnatý používá jako přídavek do skla, například do tzv. českého křišťálu, kde bývá jeho obsah kolem 24 %.

Známé je rovněž použití olova v tzv. olovnatých benzínech. V České republice se tento druh benzínu přestal kvůli vysokému zamoření životního prostředí olovem prodávat v roce 2001. Ve formě slitin se olovo často používá jako součást oblečení. Jedná se o zipy, přezky nebo knoflíky. Olovo bývá obsaženo např. i v některých potiscích textilií.

Kromě toho najdeme olovo v plastech nebo v pigmentech, kde se používá jako stabilizátor. V nedaleké minulosti se olovo používalo i pro výrobu vodovodního potrubí. Jak je vidět, olovo nás obklopuje v různých podobách a jeho použití je opravdu rozmanité.

gumy
foto: Štěpán Lamoš

Olovo je poměrně stálé a ve vodě nebo kyselině sírové skoro nerozpustné. Tento fakt je někdy interpretován jako důkaz, že se jedná o relativně neškodný kov, který se jen těžko dostává do našich těl, případně do těl rostlin a dalších živočichů. Je tomu skutečně tak?

Z hlediska toxicity je důležité, že olovo je výrazně lépe rozpustné v teplé kyselině chlorovodíkové a žaludeční šťávě. Za přístupu vzduchu je rovněž rozpustné v kyselině octové. Na olovu se v čistém prostředí vytváří vrstva oxidu olovnatého, která se vlivem vlhkosti a přístupu oxidu uhličitého ze vzduchu mění na šedobílý uhličitan olovnatý. Korozní rychlost je pod touto vrstvou zanedbatelná.

Kousání do olověných broků škodí

Na druhou stranu olovo při kontaktu s rukou rychle ulpívá na pokožce. Ačkoli je uhličitan olovnatý téměř nerozpustný ve vodě, v žaludeční šťávě se mění na chlorid olovnatý a tím jeho rozpustnost vzrůstá.

V přítomnosti slabých kyselin, např. kyseliny octové, dochází k dalším reakcím vedoucím k vytvoření ve vodě rozpustných produktů. Tyto produkty jsou rovněž daleko náchylnější k otěru nebo přímo odpadávají z povrchu olověných výrobků. Nízká rozpustnost olova a nutnost poměrně vysokých dávek v řádu gramů pro navození jasných příznaků otravy na jednu stranu brání akutním otravám, na druhou stranu mnoho lidí utvrzuje v názoru o jeho nízké toxicitě.

To paradoxně v minulosti vedlo a stále může vést k silným chronickým zátěžím. V této souvislosti si občas vybavím, jak se někteří rybáři téměř radostně zakousnou do olověného broku pro jeho lepší upevnění na vlasci. Pánové a dámy, nedělejte to. Smrtelná dávka je sice relativně vysoká (20–30 g), ale vašemu zdraví to neprospívá. Navíc díky obtisku na zubech můžete výrazně zvýšit reakční plochu, a tudíž i vstřebatelnost olova.

okoun
foto: Ivo Novák

Olovo se velice málo vstřebává neporušenou kůží. Pokud se ale dostane z rukou do úst a následně do žaludku, vstřebávání se dramaticky zvyšuje. A zatímco dospělý organizmus vstřebá asi 8 % přijatého olova, dětský organizmus celých 50 %! Zvláště nebezpečné je olovo pro děti do 6 let.

Podle různých studií působí olovo především na nervový systém, a tudíž nepříliš překvapivě negativně ovlivňuje inteligenci a chování zasažených jedinců. I relativně nízké dávky olova v okolním prostředí mohou vést k výrazným otravám v případě, že se jedná o pravidelnou expozici díky postupnému ukládání olova v organizmu.

Akutní intoxikace olovem vyvolává poruchu mozkových funkcí, silné bolesti břicha, zvracení, průjem, kóma, křeče a v některých případech i smrt. Chronická intoxikace může způsobit bolesti břicha, anémii, nevolnost, hubnutí, únavu, bolesti hlavy a ztrátu kognitivních funkcí, zejména u dětí. Vedle toho může být příčinou osteoporózy, chudokrevnosti, podrážděnosti, vysokého krevního tlaku, kazivosti zubů, nebo depresí a stavů úzkosti.

Pozor na lití olova pro zábavu

Olovo se ukládá především v kostech a zubech. Poločas setrvání olova (doba, za kterou se vyloučí polovina olova) je v případě tvrdých tkání několik desítek let. Některé studie uvádějí i 50 let. To znamená, že olovo získané v dětství nás provází ve vysokém procentu až do konce života. Akutní smrtelná dávka je odhadována na 21 g pro dospělého člověka při příjmu orální cestou. Ale již 2 g vyvolají těžkou otravu.

Je zajímavé, že olovo pravděpodobně není pro život důležité, a to ani ve stopových množstvích. Jinými slovy, jakékoli stopy olova v lidském těle jsou z hlediska fungování organizmu přinejmenším zbytečné, ale spíše škodlivé.

nástrahy
foto: Štěpán Lamoš

Kromě orálního příjmu je další možností vstupu do organizmu vdechování par olova. Olovo taje přibližně při 327 °C a vře při 1 755 °C. Ve vzduchu se olovo objevuje již mezi 400 až 500 °C, při 600 °C je tenze par již dostatečná na to, aby se mohly vytvořit hygienicky nebezpečné koncentrace.

Zvláště nebezpečné je v tomto ohledu zahřívání olova nad 1 000 °C. Takže opatrně s odléváním olova v nevětraných prostorách (například o Vánocích), o jeho slitinách ani nemluvě.

Zatímco toxicita olova byla již dávno prokázaná, přesné mechanismy jeho účinku již tak jasné nejsou. Nezávisle k nejasnostem ohledně mechanizmu působení olova, jeho negativní vliv na zdraví je natolik průkazný, že ho nelze přirovnat k pověstnému mávnutí motýlích křídel.

Otázka ukládání olověných zátěží na dnech vodních toků a nádrží a jejich vlivu na tyto systémy je daleko nejasnější, než se může zdát. Obecně se nejvíce zvažuje vliv na vodní ptactvo. Předpokládá se, že vodní ptáci mohou pozřít malé kousky olova v důsledku záměny za malé kamínky. Takové chování bylo skutečně prokázáno v případě používání olověných broků a brokových zbraní při lovu v mělčích vodách.

Větší velikosti jsou bezpečnější

V případě ptáků je ve svalnatém žaludku zčásti natrávená potrava mechanicky rozmělňována vydatnými mlecími pohyby žaludku, přičemž ke snadnějšímu mechanickému zpracovávání potravy napomáhá písek nebo drobné kaménky (tzv. grit) přítomné v žaludku. Není třeba velké představivosti, abychom přišli na to, co se stane s měkkými broky v takovém mlýnku.

Proto je již od roku 2011 v Česku platný zákaz používání olověných broků v mokřadech. V případě olověných zátěží je pravděpodobnost jejich pozření díky malému množství „vhodných“ velikostí malá. Paradoxně větší velikosti jsou daleko bezpečnější než malé, jelikož vylučují záměnu s malým kamínkem. Vliv usazeného olova na vodní organizmy včetně ryb je v současnosti málo prozkoumaný.

řeka
foto: Štěpán Lamoš

Nicméně absence důkazů neznamená ještě neexistenci problémů a zdravý rozum velí být v případě neznalosti navýsost opatrný. Koneckonců jen blázen vběhne nahý do pralesa, aniž by si předem ověřil, jak takový prales vypadá a co tam může očekávat.

Je otázka, kolik olova uloží myslivci a rybáři do lesů a rybníků. Některé odhady hovoří o 21 tunách olova, které ročně vystřelí čeští myslivci. V případě rybářů je odhad daleko obtížnější. Zatímco zátěže používané pro lov na plavanou nebo na položenou zřejmě nebudou tak často zůstávat na dnech toků, přívlačoví nadšenci používající měkké nástrahy s olověnými hlavičkami budou zřejmě daleko většími „hříšníky“.

Navíc ozdobí dna nádrží tělíčky různých barev. Tato tělíčka se převážně vyrábějí z měkčeného PVC (mohou být i ze silikonu a jiných látek). Jako změkčovadla se používají nechvalně proslulé ftaláty (obsah může být i 50 %) a rovněž adipáty. Jako stabilizátor se používá právě olovo, dříve to bylo i kadmium.

Současně se ukazuje, že není právě dobrou volbou mít společně v jedné krabičce olověné hlavičky a tělíčka měkkých nástrah. Podle mých zkušeností dochází k rychlému pokrytí hlaviček solemi olova a někdy i k odpadávání těchto vrstev po krabičce. Tomu lze zabránit potažením hlavičky ochrannou vrstvou.

Nezávisle na odhadech je nezpochybnitelné, že zatímco toxicita olova je průkazná, míra toxicity způsobená působením rybářských zátěží je nejasná. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že případná náhrada olova v našich krabičkách jinými materiály, případně olůvky s povrchovou úpravou, je rozhodně zdravější i pro samotné rybáře než olovo pokryté vrstvou různých solí olova, které jsou jednak lehce stíratelné a jednak lépe vstřebatelné.