Okouni mého dětství

Únor není ideálním měsícem pro rybaření, ale i přesto mnoho nadšenců vyráží zkusit štěstí. Pohyb u vody je sice zdravý, ale špatně není ani doma u kamen. Musím se přiznat, že mi mnoho let vyhovovala právě domácí varianta. Nahříval jsem si klouby a vzpomínal na nejkrásnější rybářské okamžiky zalité letním sluncem.

text: Zdeněk Hofman

K zimní rybařině mě nakonec přivedla manželka, ale můžu si za to sám. Když jsem jí před mnoha lety koupil jako překvapení povolenku, ani ve snu by mě nenapadlo, že ji bude chtít hned vyzkoušet. Znali jsme se krátce a věděl jsem jen, že má rybaření ráda. Zkoušky měla už složené, s povolenkou v únoru však nepočítala.

Všechno vlastně způsobil její svátek, který slaví den před narozeninami. Rozhodl jsem se totiž, že ji jako dárek koupím všechno, co obsahuje slovo Lenka. V balíčku proto našla halenku, podkolenku, čelenku, pálenku a k narozeninám druhý den, jako největší překvapení, povolenku.

To jsem si dal! Venku je zima jako v ruském filmu a Lenka začíná připravovat rybářský cajk. Nejdřív jsem myslel, že si dělá srandu, když ale přišla z nákupu s taškou plnou rybích dobrot, pochopil jsem, že situace je vážná a začal hledat teplé spodky. Následující ráno už kráčíme čerstvě napadlým sněhem po břehu řeky. Mráz leze za nehty, uši mrznou, kupodivu nám je však krásně, jsme šťastní a je jasné, že od teď už budeme rybařit celoročně.

Ležet na gauči u televize je sice fajn, jenže čekat u nahozených prutů na záběr je prostě jiné kafíčko. Zatím netušíme, že dnes nás bude matka příroda zkoušet, jakou máme výdrž a domů odejdeme s prázdnou. Na další výpravě však budeme ještě vytrvalejší, sv. Petr se slituje a pošle nám několik malinkých cejnků, z nichž se budeme radovat jako blázni. Při dalších toulkách kolem řeky objevíme rybí zimoviště a začneme tahat i větší kusy.

Vzpomínky na dětství

Ve vzpomínkách se vracím do dětských let. Doby, kdy platilo všeobecné hájení od 1. ledna do 16. června, jsem už nezažil. Rybářská sezona ale začínala až s jarním táním ledů. Zvědavě jsme nahlíželi do čisté vody a hledali nějaké stopy po rybách. Občas jsme objevili rybí kostřičku zamrzlou v ledu, živé ryby však byly stále zahrabané v bahně a listí.

Pokud nebrala zima konce, vyrážel jsem lovit sněhové okouny na řeku Úpu nebo Metuji v okolí Josefova. Rybářská výprava začínala vlastně už lovem hnojáčků. Za humny jsme měli hromadu hnoje od ovcí, králíků a dalších zvířátek z našeho statku. Prorazit silnou a zmrzlou vrstvu dalo sice pořádnou fušku, pak už to šlo hladce a po chvíli bádání jsem narazil na slušnou kolonii žížal. 

Nikdy nezapomenu na zasněženou krajinu a namrzlé okraje řeky. V křišťálově čisté vodě nebyla sice vidět ani šupina, moc dobře jsem však věděl, že v hluboké tůni pod jezem číhají věčně hladoví okouni. Potichu jsem vybalil prut, napíchl žížalu a nahodil. Splávek z husího brku plul položený na hladině prostředkem koryta. A když se dostal na úroveň tůně, zaklapl jsem řadič navijáku. Napnutý vlasec přesunul splávek na vedlejší kolej do zpětného proudu, který se točil dokola uprostřed tůně.

Už jako kluk jsem věděl, že to je správná trasa, protože „vracák“ slouží rybám jako závodní kuchyně. Okouni leží bez hnutí u dna nebo pod kořeny a čekají, co jim řeka přinese. Jako první spatřil lahodné sousto mladý bojovník a rychle vyrazil do útoku. Na jeho tlamičku je však sousto příliš velké a s žížalkou si hraje jako kočka s myší. Tahá ji za cancourky, splávek poskakuje po hladině a ne a ne se potopit.

Na scéně se objeví několik bratříčků stejné velikosti a začíná přetahovaná. Už to vypadá, že se jim podaří stáhnout žížalu z háčku, když se z největší hloubky přiřítí starý matador s naježenými ploutvemi. Střemhlavým útokem rozežene malé labužníky, sezobne kořist a mizí zpět do úkrytu. Splávek, který jezdil tůní sem tam, se najednou postaví a vmžiku zmizí pod hladinou. Konečně pořádný záběr! Chvíli počkám, až se vlasec napne a zaseknu.

Silné škubnutí a tah ryby jsou jasným důkazem, že jsem vystihl správný okamžik. První výpad je hodně divoký a musím trochu povolit brzdu. Ještě, že mám nový, moderní naviják Tap 432, proti kterému nemá okoun žádnou šanci! Několikrát zakrouží v největší hloubce a pak se snaží prchnout po proudu. Síly mu však rychle ubývají, musí se otočit a jako poslušný pejsek nechat přitáhnout ke břehu, kde se položí na bok.

Ponořím ruku do ledové vody a opatrně ho vyndám. Je to nádherná ryba. Temný hřbet přechází v olivově zbarvené tělo, pokreslené černými pruhy. Červené řitní a břišní ploutvičky dodávají okounovi originální kontrast a eleganci. Křičím radostí, protože měří 38 cm, což je na malou říčku solidní úlovek.

Do večera chytím ještě dva menší bojovníky a nadšený odcházím domů. Byla to jedna z mých nejlepších klukovských zimních výprav, na kterou si vzpomenu pokaždé, když chytím pořádného pruhovaného bojovníka. A takového přeji i vám. Neseďte u kamen a běžte na ně!