Okounek pstruhový

Poznávací znaky

• Tělo je robustnější než u okouna, hlava je velká, ústa jsou rozměrná a jejich koutky sahají až za úroveň oka.
• Hřbetní ploutev je tvořena ze dvou na sebe navazujících částí, přední je výrazně nižší než zadní a obsahuje jen tvrdé paprsky.
• Ocasní ploutev je zaoblená a náznakem jen malého vykrojení.
• Břišní ploutve jsou umístěny pod prsními.
• Šupiny jsou ktenoidní.
• Hřbet je zelenavý v různých odstínech, někdy nezřetelně tmavě mramorovaný.
• Boky jsou světlejší, často se stříbřitým leskem, jejich středem probíhá tmavý pás, většinou souvislý, rozložený do skvrn u mladých jedinců.
• Od oka paprsčitě vybíhají k okrajům žaberního víčka tři tmavé pruhy, mohou ale někdy chybět.
• Ploutve jsou nažloutle olivové, hřbetní a řitní někdy s nezřetelným mramorováním, ocasní někdy s náznakem dvojbarevnosti, břišní ploutve jsou nazelenalé nebo olivové, prsní mají většinou stejné zbarvení jako břišní ploutve.
• Zcela malý plůdek je šedavý.

• Od podobného okouna říčního se liší méně výrazným zbarvením a absencí nápadných tmavých příčných pruhů na bocích. A především vyšší zadní hřbetní ploutví než přední. To je základní znak typický pro celou čeleď okounkovitých.

Okoun říční
okounovití

Pochází ze Severní Ameriky, kde je rozšířen od jižního Quebecu až na Floridu a do severního Mexika

Byl k nám dovezen díky Josefu Šustovi v roce 1889 z Německa a byl nasazen do třeboňských rybníků.

Ještě na počátku 20. století byl poměrně dost rozšířený (například v roce 1926 bylo v Třeboni evidováno 36 000 kusů násady).

Ve své domovině preferuje mělčiny větších nádrží, méně často se objevuje v pomalu tekoucích velkých řekách.

Ve stojatých čistých vodách vyhledává porosty vodních rostlin, ve kterých se ukrývá.

Umělá reprodukce se u nás zkoušela od 80. let 20. století, první novodobé úspěšné umělé výtěry se podařily až v sádkách v Hrbově u Netolic v letech 1990 až 1991.

V Čechách byl porůznu vysazován do řek, ale nikde se nerozmnožil natolik, aby se udržel trvale.

Ani v rybnících se příliš neuplatnil, takže nyní u nás nemá prakticky žádný význam.

Jeho chovem se u nás zabývají rybářská zařízení v Hluboké nad Vltavou, Třeboni a Vodňanech.

Okounek pstruhový je dravá, ale klidná ryba, která se příliš nevzdaluje od svého teritoria.

Při lovu se řídí zrakem.

V době lovu se okounci často seskupují do jakési „rojnice“ při pobřeží před porosty vegetace a snaží se potravu zahnat do míst, kde je snáze ulovitelná.

Teplotní optimum je 26–28 °C, při vyšší teplotě se stává letargickým a odpočívá mezi vodními rostlinami.

Příjem potravy ustává při teplotě 10 °C.

Plůdek se živí planktonem, brzy přechází na vodní hmyz, měkkýše a malé, později velké ryby.

Loví i žabí pulce, žáby a čolky.

Častý je i kanibalismus.

Pohlavně dospívá mezi 3.–5. rokem života.

Tření probíhá od dubna do července při teplotách vody 16–19 °C.

Hnízda si hloubí na písčitém nebo jemným detritem pokrytém dnu.

Jikry jsou lepkavé, žlutavého zabarvení.

Mlíčák hnízdo, jikry a asi měsíc i plůdek hlídá.

V zahraničí se úspěšně loví přívlačí, na třpytky, popy nebo měkké gumové nástrahy, dále na živé nástrahy, jsou známé i úlovky získané muškařením. Razantně útočí prakticky na každou nabídnutou nástrahu.

U nás se loví kvůli jeho omezenému výskytu na udici jen velmi vzácně a v podstatě stejným způsobem jako náš okoun říční.

Ve světě byl introdukován do teplých oblastí mnoha desítek států všech světadílů (mimo Austrálii a Antarktidu) a leckde je vyhledávaným objektem sportovního rybolovu. Je jednou z nejpopulárnějších sportovních ryb na světě. Například v USA se konají populární závody v lovu okounka pstruhového (Largemouth bass), a vítězové získávají astronomické finanční částky.

Rybářský rekord z jeho domoviny je téměř metrový úlovek o hmotnosti 10 kg.

Pokud zatoužíte po úlovku této ryby, můžete se vydat do Maďarska nebo Španělska, kde ji na některých revírech můžete ulovit poměrně bez problémů.