O nákazách v přírodě se v odborné literatuře dočteme nejčastěji v souvislosti se zoonotickými onemocněními (zoonózy), které jsou přenosné prostřednictvím tzv. vektorů, často různých členovců (klíšťata, komáři, ploštice apod.), z divoce žijících zvířat na člověka. Prostředí, v němž původce dané nemoci, třeba encefalitidy nebo tularemie, přežívá a množí se, označujeme jako rezervoár. Ohnisko nákazy je místo, které je zdrojem nákazy. A z něho dochází k přenosu infekce.

Text: Jozef Májsky foto: autor

Přiznám se, že v parazitologii se příliš nevyznám, i když jsem z ní dělal zkoušku, a ani nějak aktivně nesleduji, co v tomto oboru nově vypátrali odborníci. Přesto mám dojem, že problematice ohnisek rybích nákaz se u nás věnuje malá pozornost.

Učení o ohniskovém výskytu některých nemocí (zoonóz) a parazitů v přírodě zažívalo u nás boom v padesátých letech minulého století, kdy je rozpracoval akademik Rosický.

Že je lze aplikovat do jisté míry i v případě nemocí ryb se snažil dokázat Václav Dyk. Lokality dlouhodobě neovlivňované člověkem považoval za prvotní ohniska rybích parazitů. Rezervoárovými živočichy, tedy zdroji cizopasníků, zde mohou být běžné druhy kaprovitých ryb, někdy ale i vrcholoví predátoři, třeba štika a v horních úsecích toků pak druhy typické pro pstruhové nebo lipanové pásmo.

Člověk a ryby

Vznik druhotných ohnisek rybích nákaz jde podle Dyka především na vrub člověka. Ten často vysazuje ryby, které jsou zamořené cizopasníky, do lokalit, kde v daném povodí nebo menším izolovaném recipientu (rybník, pískovna) původci choroby nežili.

Sekundární ohnisko může vzniknout například v údolní nádrži, do níž byly kromě původních rybích druhů vysazeny násady z jiných lokalit, mnohdy i ze vzdálených povodí. Nebezpečnější jsou paraziti, kteří mají dobrou schopnost aktivního pohybu a přemísťují se i do přilehlých povodí nebo vedlejších rybničních soustav apod.

Je třeba podotknout, že ve vodě je jejich šíření snadnější než v případě mnoha suchozemských parazitů. Když poznáme životní cyklus jednotlivých druhů cizopasníků, je velice důležité sledovat nejenom výskyt samotného parazita, třeba motolice, ale i dalších organizmů, které jsou pro jeho zdárný vývin nezbytné.

Podle druhu může jít o některé druhy buchanek, blešivce nebo nitěnky, larvy pakomárů atd. Proto ne vždy stačí odchytit a zkontrolovat vzorky ryb, ale uplatnit by se měly i hydrobiologické metody zaměřené na kontrolu zooplanktonu a živočichy dna – zoobentos.

Od hustoty těchto přenašečů – vektorů různých larválních stadií parazita může v rozhodující míře záviset stupeň zamořenosti ryb. V případě ryb je též potřebné u nejvíce ohrožených nebo hospodářsky významných rybích druhů zaměřit pozornost na všechny věkové kategorie.

Ryby různého věku totiž mohou být napadeny cizopasníkem v různé míře, proto je nutné posoudit nemocnost jednotlivých ročníků. Obecně se rezistence vůči většině parazitů zvyšuje s rostoucím věkem. Právě všechna tato pozorování by mohla výrazně přispět k získání exaktních poznatků o případných ročních cyklech výskytu parazitů a opakovaném zamořování ryb a jeho stupních (intensitě).

Pravidelné kontroly

Zvýšenou pozornost rezervoárům nemocí ryb by měli věnovat chovatelé – rybníkáři. Zvlášť to platí pro silně průtočné rybníky, do nichž každý rok vniká mnoho rezervoárových druhů ryb – plotic, perlínů, cejnků, slunek, střevliček, karasů nebo okounů, kteří se zde v dvouhorkových rybnících dokáží masivně rozmnožit.

A když jsou zdrojem některého vážného onemocnění, mohou významným způsobem zvýšit mortalitu chovaných ryb a tím snížit výnos rybníka. Protože mezi hostiteli mnoha vývojových stádií parazitů jsou i červi, měkkýši a další bezobratlí žijící na dně, tradičním obhospodařováním rybníků (např. letnění a zimování) lze přispět k zničení sekundárního ohniska některého parazitárního onemocnění ryb.

U studenovodního rybníkářství jako příklad možných ztrát uvádí V. Dyk pstruhárny dotované vodou z recipientu osídleného štikami, které bývají napadeny škulovcem štičím. Larvy této tasemnice se usazují v játrech pstruhů, přičemž většina napadených ryb uhyne.

Volné vody

Ve volných vodách mají znalosti o ohniskovém výskytu parazitů také velký význam. Platí to hlavně v souvislosti s migracemi ryb, při nichž se mohou zavléct cizopasníci na velké vzdálenosti, často do dosud nezamořených potoků a řek v povodí. Může se jednat jak o protiproudové migrace ryb táhnoucí na vhodná trdliště – kaprovité druhy v jarních měsících nebo pstruhy na podzim, ale i poproudové tahy ryb při vyhledávání zimovišť nebo přesuny kaprovitých ryb na nové „pastevní“ plochy bohaté na potravu.

Pro horské toky je považována za rezervoárový druh hlavně střevle, někdy i vranka, v podhůří pak mohou hospodářsky významné druhy ryb ohrozit přenosem parazitů jelci (proudník i tloušť), v lipanových úsecích i hrouzek, ouklej a mřenka, v parmovém pásmu pak hlavně plotice.

V nížinných tocích je výběr rezervoárových druhů bohatší a prakticky zahrnuje všechny rychle a masově se množící rybí druhy, hlavně „bílé ryby“ z čeledi kaprovitých. Potíže mohou nadělat i druhy, které s oblibou migrují na větší vzdálenosti, jako podoustev nebo jelec jesen.

Zvlášť negativní dopad na ichtyocenózy zde může mít povodeň, která propláchne izolovaná říční ramena a do hlavního toku se z nich může dostat velké množství cizopasníky silně napadených ryb.

S rybami vždy zacházejme šetrně!

Možná se bude mnoha čtenářům zdát, že se jedná o problematiku, kterou by se měli zabývat především rybníkáři a hospodáři rybářských organizací. Do značné míry je to tak, ovšem rozvoji a rozšiřování parazitů můžeme zamezit i tehdy, když nerozhodujeme o nákupu rybích násad, například co možná nejšetrnějším zacházením s rybami.

Může to být i v případě, když se účastníme dopravy a pak vypouštění násady, umělého výtěru, ale i při běžném sportovním rybolovu. Velmi důležité je dodržovat disciplínu také v případě nástražních rybek. Jejich nekontrolovaný přenos z lokality na lokalitu už napáchal docela velké škody. Nemělo by k němu docházet. Rybářská legislativa to sice zakazuje, ale praxe je někdy, jak zajisté víte sami, jiná.