ODEMČENÝ ČLÁNEK Z AKTUÁLNÍHO RYBÁŘSTVÍ: První sezona na pstruhové vodě

Už je to dávno, co jsem poprvé ulovil štiku na přívlač. S obstarožním kaprovým teleskopem a zlatou plandavkou jsem jen tak pro zpestření prohodil zátočinu zarostlou rákosím a ejhle! Ryba to byla malá a náhodná, asi jako výhra v loterii, ale od té doby vláčím, kde to jen jde!

Text: Petr Janeba

Do roka mám přívlačových nástrah kvanta, na menších vodách Vysočiny chytám hlavně štiky a okouny, sem tam se povede i candát. Bohužel je tu jedno velké ALE. Od prvního ledna do patnáctého června mám prostě smůlu a můžu se zase věnovat leda položené. Kapři, líni, cejni, amuři a plotice jsou fantastické ryby, ale ten akčnější vláčkařský přístup k lovu mi chybí.

Na konci dubna 2015 jsem to už nevydržel a koupil si svoji první pstruhovou povolenku. V tu chvíli mě nenapadlo, že zahájím úplně novou kapitolu svého rybářského života.

Prvního května vyrážím, abych byl přesně na šestou u vody. Malou pstruhovou říčku mám od domu, co bych kamenem dohodil, ale nikdy jsem tu nechytal, a tak moc nevím, co vlastně čekat.

Zas takový rozdíl oproti štikám a okounům to snad nebude, uklidňuju sám sebe, když v holínkách vyrážím z domu. Ráno je pěkně chladné, ale naštěstí to mám k říčce jen pár set metrů. Zápis v povolence se zakroužkovaným datem mám už z domu, stejně jako složený prut a navázanou nástrahu. Jsem tak natěšený, že se ničím nehodlám zbytečně zdržovat.

Podle dostupné literatury jsou pstruzi dost opatrné ryby, takže posledních několik metrů k vodě se plížím jako indián na válečné stezce. První nához cílím do jedné větší tůně a jak pomalu otáčím kličkou, skoro ani nedýchám. Nic. Nástrahu protáhnu tůní ještě několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Nakonec gumovou rybku trhám někde mezi kameny. Ranní mizérie, bohužel pro mě, pokračuje skoro až do oběda. O dalších několik nástrah chudší postupuji podél regulovaného úseku řeky a zkouším prohazovat místa mezi navezenými kameny, kde by se nějaký ten pstroužek mohl ukrývat. Začínající mrholení mi na náladě moc nepřidá.

Rezignuji těsně před dvanáctou. Těžce zklamaný se vracím podél potoka domů. Nedá mi to a celou dobu pátrám po sebemenším pohybu pod vodou. A ejhle! Jako bych zahlédl něco ladně proplout mezi kameny a zmizet pod převislým břehem.

Ztuhnu uprostřed pohybu a kousek před sebe jen lehounce zhoupnu malého smačka v přírodních barvách. Drobnou gumičku nechám dopadnout na dno a pak ji trhavým pohybem zkusím špičkou prutu přizvednout. V ruce cítím lehounké klepnutí, a tak instinktivně zasekávám. Je tam! Nebude to žádný obr, ale je to můj první pstruh v životě! Divoce zmítající se rybu rychle podebírám a nestačím se divit. V podběráku sebou místo pstruha mele malý mník! Pstruh to není, ale to je mi úplně jedno. Na břehu si vesele poskočím, mníka jsem zatím znal jenom z fotek, takže jsou mi teď všichni pstruzi tak trochu ukradení.

S otevřenou pusou si prohlížím nevšední úlovek. Následuje několik rychlých fotek a strakatá rybka zase mizí mezi kameny. Nálada je najednou úplně někde jinde a cestou domů si ze široka vykračuju za veselého hvízdání. Celkově jsem tak mimo, že cestou domů přes louku maličko pošlapu hned dvě zmije (tímto bych se jim prostřednictvím časopisu Rybářství oběma rád omluvil, ani v nejmenším to nebylo úmyslné, mohu jen smeknout před jejich fantastickou kamufláží uprostřed moře staré trávy). Do konce května se k vodě dostanu ještě několikrát. V regulaci, mezi kameny, dostanu ještě jednoho mníka podobné velikosti, ale pstruzi jakoby tu snad ani nebyli.

První ryba jakoby posypaná kuličkami pepře

Postupem času do krabičky s nástrahami přidávám spoustu malých smačků, twisterů, plandavek, rotaček a miniaturních wobblerů. Zároveň hodně zjemním výbavu. Siný vlasec, který používám na lov štik, nahradí průměr šestnáct. Nový přívlačový proutek do třinácti gramů v rukách skoro ani není cítit, naviják je drobek velikosti tisíc, tak akorát do dlaně. Upřímně jsem se solidně plácnul přes kapsu (už zase), ale jestli se mi povede alespoň nějaký pstroužek, bude to stát za to.

Změna vybavení je znát od první vycházky. Drobné nástrahy na slabounkém vlasci trhám všude možně. O větve, kameny, kořeny a spoustu dalších překážek nad i pod vodou. Než si zvyknu na nový proutek, několik stromů poblíž nadějných míst je ověšených, skoro jako ty vánoční. Trvá to a já proklínám své olšové ruce, ale zlepšení naštěstí začíná být pomalu znát. Procházky v holinách jsou čím dál delší a objevená místa v lese čím dál zajímavější.

Je začátek července a já se zase po delším půstu dostal k vodě. Zrovna pomalu sestupuji ze strmého svahu k řece, abych vyzkoušel další, nově objevenou tůň. Jenže co čert nechtěl, přibližně v polovině cesty mi na přerostlé trávě podjedou nohy. Dolů se dostanu rychlostí blesku, a ne zrovna elegantně. Otlučený jsem slušně, štěstí je, že zastavuji ještě na břehu a ne na kamenech v potoce. Vzato kolem a kolem jsem přistál stylově. Hned vedle nádherného fialového náprstníku. Prut odhozený do ostružiní taky přežil bez úhony, odřená kolena a těch pár trnů zabodaných všude možně holt snesu.

Slibné místo začínám pečlivě prohazovat. A i přes způsobený rámus mám v tůni záběr! Boduje wobbler titěrné velikosti. Světe div se, první potočák! Je to mrňous do dvaceti centimetrů, ale ty barvy, to je něco! Hnědozlaté boky, jako by někdo posypal barevnými kuličkami pepře.

Tečkovaného fešáka co nejrychleji pouštím a zkouším úspěšné místo ještě několikrát prohodit. Bohužel jsem dnešní porci štěstí už asi vyčerpal, takže po několika dalších náhozech zdolávám zrádný svah z opačné strany. Ten den mám záběrů víc, ale žádnou další rybu už se mi zdolat nedaří. Když se ohlédnu zpět, vzpomínám na první vycházky s háčky bez protihrotu a mnohé ztracené ryby. Dnes je to spíš úsměvné, vím, že devadesát procent ztracených ryb uniklo kvůli mým vlastním chybám během zdolávání.
Ten den se na mě štěstěna zase usměje až cestou domů, když hned vedle vody narazím na plácek plný výstavních hříbků, což takhle uprostřed léta dovedu náležitě ocenit.

Zase ryby?

Od výše popsané docházky jako by se něco zlomilo a bohudík to nebyl zánovní prut, který mi po několika návštěvách vody perfektně sedl do ruky. Během léta mám znatelně víc času podívat se pstruhům v okolí na zoubek, a je to znát. Nachozené kilometry už ani nepočítám, utržené nástrahy radši taky ne (vláčkaři ví, že vzhledem k ceně některých kousků je mnohdy lepší nevědět), ale počet ulovených tečkovaných krasavců se pomalu začíná zvyšovat. Jediné, co mě trochu trápí, je velikost ulovených ryb. Přece jen ti moji největší pstruzi měří lehce přes dvacet centimetrů a já mám zálusk na nějakou rybu třicet plus.

Rybářskou idylku mi následně nepříjemně nabourá práce a já mohu na několik týdnů na pstruhy úplně zapomenout. Na ryby se sice dostanu, ale maximálně tak na hodinku dvě vpodvečer, a to jsem většinou rád, že se svalím do židličky a poctivě si do tmy posedím u kaprových prutů. Nakonec se mi ale daří na předposlední týden v srpnu vyškemrat dovolenou.

„Zase ryby?“ zatváří se můj šéf krajně podezřívavě. Místo odpovědi s maximálně výmluvným výrazem pokrčím rameny a v hlavě už pomalu skládám jasný seznam míst u vody, která v žádném případě nesmím minout.

Se zaťatými zuby překonám několik zdánlivě nekonečných nočních a hurá na rodnou Vysočinu. Bohužel mi hned zkraje dovolené počasí ukáže vztyčený prostředník. První dva dny zcela proprší a teplota spadne o dobrých deset stupňů. Zároveň se jako první informaci, ještě ve dveřích, dovídám, že před čtrnácti dny do řeky nasazovali siveny, takže to tu vypadalo jako na závodech. Na jednu stranu je tu šance ulovit si prvního sivena, na druhou už možná všechny nasazené kusy plavou někde na másle.

Nějací siveni zbyli

Třetí den se konečně dostanu k vodě. V nesekané trávě podél potoka jsou vyšlapané cestičky od kolegů rybářů z minulého týdne. Vzhledem k tomu, že říčka má v nejširším místě jen několik metrů, sivenů tu asi moc nezůstalo. Rozhodnu se začít hezky od regulace a postupovat do lesa směrem po proudu. Voda je o dobrých deset centimetrů výš a je solidně zakalená, takže jako první nástrahu volím miniaturní růžovou nymfu.

Prvního potočáka mám na prutu během chvíle, těsně u břehu malý pstruh nástrahu vytřepe, což mi vzhledem k jeho délce naprosto vyhovuje. Během cesty podél regulace už žádný další kontakt s rybou nemám.

Když posílám nymfu do první tůně v lese, povede se mi (a je to velká náhoda) trefit přesně pod převislý trs trávy na druhém břehu. Záběr přichází prakticky okamžitě. Ryba sebou divoce hází a vezme si i něco málo přes brzdu. Ale po několika výskocích a zběsilých výpadech je v podběráku. Bomba! Je to siven a už začíná chytat svatební barvy! Rybu si s provinilým pocitem nakonec ponechám. Ten den se mi povede siven ještě jeden, ale zbarvený do matně šedé.

Druhý den vyrážím k vodě zase a opět se vracím se dvěma siveny, upřímně je to na závěr sezony vítaná změna. Další dva dny si dám od rybaření pauzu, abych alespoň trochu pošetřil poslední možný den lovu lososovitých ryb v jednom kalendářním týdnu.

Na poslední docházku vyrážím rovnou do lesa. Křišťálově čistá voda už je zpět na normální výšce. A aby toho nebylo málo, teplota ve stínu už zase atakuje třicítku. Já, zpocený jak jateční pašík, si to ztěžka funím trávou a mlázím a ryby jakoby tu ani nebyly. Zkouším podemleté břehy, místa kolem větších kamenů i keřů, ale kde nic tu nic.

Nakonec dojdu až k jednomu z nejzajímavějších míst široko daleko. Voda se tu přelévá přes veliký placák do hlubší tůně. Místo jako z pohádky mi už letos několik ryb dopřálo, takže chovám naději, že se zadaří i dnes. První nához jde hezky na střed tůně. V podřepu pomalu navíjím a při tom vedu růžovou nymfu trhavým pohybem těsně pod hladinou. Když se blížím k hraně kamene, pod kterým voda divoce víří, skoro ani nedýchám.

Nástraha projede místem očekávaného záběru absolutně bez kontaktu. Zhluboka vydechnu a vtom se to stane! Nymfa je už za hranou kamene, jen v několika centimetrech vody, když ji ryba nečekaně uchvátí. Pstruh se vyřítil zpod kamene tiše a zároveň bleskově rychle. Vystrčil dobrou polovinu těla nad jeho hranu a prudce si strhl nástrahu zpátky. Jako by tím škubnutím hlavou jasně říkal: „Moje!“

Kvůli prvotnímu překvapení zasekávám spíš instinktivně, ale je tam. Akrobatický tanec, jaký můj soupeř předvede, je jedním slovem dechberoucí! Zprvu sebou divoce zamele v hlubší vodě, aby pak vyrazil pod podemletý břeh. Tam rychlá otočka a parádní výskok nad hladinu. Potom rychle ke kameni a zase do vzduchu. Během nervydrásajícího souboje se očima snažím svého soka sledovat, ale ryba je hned tady a hned zase tam. Nakonec ale končí v podběráku a já mám přesně to, pro co jsem přišel – výstavního potočáka!

Pro někoho je pstruh lehce přes třicet podprůměrnou rybou, ale na domácí vodě má pro mě neskutečnou cenu. Rychlé foto a šup s ním zpátky.

Ten den ještě ulovím jednoho malého potočáka a sivena, ale ti už jsou jen tak do počtu. Mám splněno.
Podtrženo, sečteno jsem za první sezonu ulovil dva mníky, pět sivenů a odhadem do dvaceti pstruhů potočních. Pro někoho žalostně málo, pro mě to byl fantastický úspěch. Těžko říct, jestli bych nebýt vydařeného konce srpna s lovem pstruhů ještě pokračoval, ale co se stalo, stalo se. A od té doby jsem na pstruhové vodě jako doma.

Odemčený článek vyšel v srpnovém Rybářství. Měsíčník si můžete objednat v tištěné nebo digitální podobně pod odkazem https://www.irybarstvi.cz/predplatne/.