Dlouhá léta, která tak rychle uběhla, jsem často toužila po něčem téměř nemožném. Vrátit se k tomu, co jsem milovala v dětství. Alespoň k něčemu z toho, co se postupně přerušilo, tiše vytratilo nebo s dětstvím definitivně odešlo a zmizelo. Ale zkuste pěstovat králíky v činžáku!
Text: Klára Morongová, foto: Pixabay
Do dětství a jeho snů se dá jen těžko vrátit a navázat už jednou přerušenou nit. Ale v jedné věci se mně to podařilo a to považuji to za svůj důležitý osobní úspěch.
Moje začátky
Když jsem se po letech cestování a dojíždění za prací vrátil domů, znovu mě to velice táhlo do světa rybářů. Do světa, který mne okouzlil už v dětství, ale na který mně později z mnoha důvodů nezbýval čas. Když jsem se doma párkrát nahlas tímto úmyslem zabýval, myšlenka padla na úrodnou půdu. Rodina to kupodivu uvítala.
Vysvětlení je jednoduché, i když vám chvíli trvá, než na to přijdete sami. Když se do čistě ženské společnosti vrátí natrvalo takový rušivý element, jako jsem já, je ho potřeba občas „uklidit“ na vhodné místo. A vodní břehy pár kilometrů od domu jsou k tomu naprosto ideální. Proto po odborné poradě manželky a dcer se známým rybářem jsem dostal základní rybářské vybavení hned na následující Vánoce.
Tak rychle možná proto, abych si to ještě nerozmyslel. Byly to nádherné dárky pro tatínka. Z lásky od vděčné rodiny. Tuto indiánskou lest jsem samozřejmě hned neprokoukl a docela šťastný jsem se přihlásil za člena rybářského spolku, protože každý dobrý Čech má být členem nejméně tří spolků. A dobře jsem udělal!
Mám tedy novou zkušenost! Pohlaďte kapra po zádech a zachráníte rybářskou sezonu
Když jsem napsal zkušební test a složil rybářskou maturitu, stal jsem se po třiceti letech opět organizovaným rybářem s právem vykonávat brigádnické práce a lovit ryby, na což jsem byl patřičně hrdý.
Z praxe získané v mládí jsem zřejmě nic nezapomněl… A když mi na druhé výpravě zabral pěkný kapřík, byl jsem znovu a definitivně chycen na pevný vlasec a ostrý háček. Brzy nato jsem se vypravil na pořádnou vodu, na jedno z tovačovských štěrkopískových jezer. Vzal jsem si na to dovolenou a vyrazil jsem, jak se na rybáře sluší a patří, brzy ráno, abych nic nezmeškal.
To mi skutečně vyšlo, byl jsem první, u vody ještě nikdo nebyl. Z jezera právě vycházelo slunce a zřejmě i „konstelace mých hvězd“ byla ten den pro mne příznivá tak, jak se to podaří jen párkrát za život. Když jsem na břehu pod oplocenkou slezl z kola, zahleděl jsem se s úžasem na tu jarní, časně ranní krásu.
Obří kapr
Ten pocit absolutního štěstí, který mně tehdy ovládl, si stále ještě šetřím a schovávám na horší časy, které každého člověka jednou v životě čekají. Ale to ještě nebylo všechno. Ve vodě, těsně u nízkého břehu, se něco hýbalo a vytvářelo to soustředná kola, která se jemně šířila dál do jezera. Tak jsem se na to šel podívat a zůstal s údivem stát. Kolem břehu, těsně u mých nohou, se pomalu pohyboval obrovský kapr. Když mám přesně popsat, co tam tehdy dělal, musím popravdě říct, že si škrábal šupinatý bok o hranu břehu. A to se stejným zaujetím, jak to dělávalo švagrovo prase, když si drbalo záda o ostrý roh zděného chlívku.
Můj první bláznivý nápad byl chytit toho kapra do podběráku. Ale svého úmyslu jsem se hned vzápětí musel vzdát. Z technických důvodů. I kdyby se mně podařilo podběrák rychle vytáhnout a rozložit, do jeho síťky by tomu šupinatému monstru nevlezla ani hlava. Každý pořádný chlap zůstává po celý život klukem. A pokud má správnou klukovskou duši, pak má i stejně správné nápady. Manželky nám sice říkávají: „Jsi jak malej Jarda,“ ale myslím si, že nám jen tiše závidí. Svůj další bláznivý nápad jsem se už rozhodl beze zbytku realizovat: Pohladím si toho nejméně metrového obra a podrbu ho na zádech!
A tak se taky stalo!
Vím, že mi to nebudete věřit, ale neměl jsem s tím vůbec žádný problém. Poklekl jsem na břehu, abych to měl k němu blíž. A pak jsem ho pohladil několikrát za hlavou a podrbal někde na prodloužení zad, mezi hřbetní a ocasní ploutví. A co nedokázal drsný břeh, dokázala zřejmě moje citlivá ruka. Kapr se pak ještě velmi pomalu projel tam a zpět kolem břehu a spokojeně zmizel v hlubinách jezera.
Vím, že už nikdy takového obrovského kapra nechytím, nepohladím a možná ani na vlastní oči neuvidím. Ale nevadí! Tento mi stačil na celý život. Byl to můj kapr pro štěstí! Od té doby, když jdu k vodě, nikdy nemyslím na délku, hmotnost a množství, ale těším se na drobné a prchavé okamžiky, které tam mohou, ale nemusí přijít a jsou určeny pouze pro mě.
Kapr nosí štěstí
A jak to tenkrát dopadlo? Pověrčivý člověk věří, že když se o Vánocích postí, uvidí zlaté prasátko. Když si sáhne na Nový rok na kominíka nebo na malé prase, čeká ho štěstí po celý rok. Mám tedy novou zkušenost! Pohlaďte kapra po zádech a zachráníte rybářskou sezonu!
Tehdy na jaře, při východu slunce, jsem ho pohladil po jeho zlatých šupinách a rybářské štěstí se mně tu první sezonu docela slušně drželo. A co je štěstí? Štěstí je jen rybka malá! Nebo snad malá – duhová? Ještě tentýž den jsem dostal výměnou za tři žížaly tři krásné pstruhy duhové! A pevně věřím, že to byl „můj kapr pro štěstí“, kdo mi je z kapří vděčnosti poslal.
Duháci tam byli vysazeni tenkrát nejen na zkoušku, ale také pro mě, protože já jsem ve své zkoušce určitě uspěl. Vyslanci šťastné duhy a mého kapra pro štěstí, tři pstruzi duhoví byli toho důkazem.
Diskuze k článku (0)