Les je zvláštní místo. Krásné za plného světla. Jakmile však světla ubude, mění se větve stromů v pokroucené paže přízraků. Světla je nyní viditelně méně. Slunce se asi na chvíli schovalo za záclonu mraků a les kolem mě se proměnil do strašidelné podoby.

Text: Mirek Brát foto: autor

Jakoby to všechno nestačilo, na pěšině pod stromy místo jelena se zlatým parožím, co si vzal opatrovnictví nad nezletilým Smolíčkem, právě cupitá dvojice raků. Ve větvích nejsou veverky, ale dovádivá letka okounů, na pasece nelétají motýli, ale plavou líni. Místo lišek mě ostražitě sledují štiky. S tímhle lesem, zdá se, nebude všechno tak úplně v pořádku. On je to utopený les!

Pískovna Krzészowek

Bude ovšem dobré začít od začátku. Posuňme se v čase do konce 19. století, kdy v lokalitě německé obce Neuen začala těžba kvalitního písku. Dobývání této suroviny neskončilo ani v roce 1945, kdy získala obec jméno Krzeszówek a stala se součástí polského okresu Kamienna Gora v Dolnoslezském vojvodství. Ačkoli koncese těžby písku je pro Krzezsówek platná až do roku 2035, jeho aktivní dobývání skončilo v roce 2011 a důl byl opuštěn.

Příroda si začala těžební prostor přisvojovat, otevřená rána v krajině byla zacelena pronikáním spodních vod do těžní jámy. Důl se proměnil v jezero. Voda rychle vystoupala až do horních pater okolních stromů.

Některé kmeny trčí stále v podobě pahýlů z vody jako svědkové nedávné potopy. Přišel opět člověk. Tentokráte ale nikoli, aby těžil. S nákladem rybí násady bylo jeho cílem dát zdejší vodě život. A tak zatímco se těžební průmysl pře, zda obnovit či neobnovit stoletou tradici dodávek písku z lokality, zatopený písník bují životem na březích, na hladině i pod vodou.

Lesní Atlantida

„Procházka“ v utopeném lese je mysteriózní zážitek. Některé stromy vypadají, jakoby je voda zalila včera, jiné budí dojem dávnověkých velikánů, z nichž jistě museli osekávat jmelí již keltští druidové.

Navíc se mezi stromy nachází i zatopená těžební technika. Ale nepůsobí to jako „černá skládka“ šrotu v lese suchozemském. Spíše jako pozůstatky dávné Atlantidy, města ukrytého v lese, které bylo opuštěno původními obyvateli – aby mohli přijít kolonisté noví – raci.

Celé kolonie korýšů se zabydlují v úkrytech pod železnou konstrukcí. Jsou zde jistě dobře chráněni před dotíravými okouny, kterým se v zatopeném písníku evidentně dobře daří. Důkazem jsou celé okouní perutě křižující prostorem. Boj o život neprobíhá jen mezi obyvateli zatopeného lesa.

Nebezpečí hrozí i ze směru souše a rovněž hladiny. Svědectvím, že se zde pilně rybaří, jsou vlasce zamotané ve větvích stromů.  Hladinu brázdí labutě, kachny i potápky. Připomíná to válečné souboje hladinových lodí s ponornými čluny.

Postupně potkávám i další nájemníky tohoto, mnoha metry vodního sloupce, pokrytého lesa. Zejména se jedná o štiky. Nechybí však ani dvojice línů na sluncem prozářené vodní pasece.

Závěrem

I když se mi na mysl vrací verše z pohádky O Smolíčkovi (Prší, prší, celý les, ve vodě se topí dnes.), faktem je, že tento les déšť neutopil. Voda přišla z druhé strany, z nitra země. Kdo ví, co bude dál.

Nepřijdou jezinky, ale mohou opět přijít těžaři. Možná by zdejší ichtyofauna potřebovala podobně zdatného ochránce, jako byl již zmíněný jelen se zlatým parožím. Třeba velkého kapitálního sumce, podvodního siláka se špatnou pověstí. Už to vidím! Rozprší se a zrovna v tom největším lijáku přijede velká černá limuzína s pány v kravatách.

Ťuk, ťuk, ťuky Smolíčku, otevři nám podvodní světničku. Jen pojďte dál, sumec před chviličkou vstal, tak jen jdou, jdou, náladu má ale zlou… Prší, prší, prší. I bez deště se zdejší les ve vodě se topí dnes. Těžaři jedou v dešti dál, i poslední okoun se jim smál…

Jaká bude skutečná budoucnost zatopeného lesa a jeho obyvatel v písníku u polské obce Krzésowek? Na to vám lépe než pohádkář, odpoví ekonom.