Přidal jsem plyn a motor ochotně zareagoval vyššími otáčkami. Prázdná silnice přede mnou, pusto i ve zpětném zrcátku. Nekonečno oliv mi pokroucenými a sukovitými kmeny za takové nehorázné rušení siesty hrozilo. Zajel jsem ke kraji cesty a vypnul motor. To ticho kolem mě bylo najednou absolutní. Osaměl jsem na silnici, která nejprve sténavě stoupala od pobřeží a nyní se s jásavou lehkostí vracela tam dolů, do slané náruče Jónského moře.

Text: Mirek Brát, foto: autor

I nyní, s odstupem času, ostře vnímám, jak mi bylo všechno tehdy vzdálené. Jen nekonečno olivovníků a průzračný poklop ticha, který mě uvěznil v poledním žáru. Království šťastných Fájáků, co pokoušelo kdysi i Odyssea. Jenomže, i já musím dál! Tlačítko startéru a zabafání skútru ruší harmonii olivové siesty. Kerkyra, nebo chcete–li Korfu, mi na příští zastávce při putování mořem a pevninou jistě odpustí!  

Cesta mořem

Vasili pevně svíral volant a velký zodiak letěl po hladině. Celý naštvaný, že nemá pár koňských sil v motoru navíc, aby se alespoň občas mohl proměnit v delfína a využít moře jako slané doskočiště. Vasili Tsoukalas začal s potápěním během služby v armádě a nyní mu patří potápěčské centrum v letovisku Agios Georgios. Vasili přitáhl člunu opratě. Jsme na místě dnešního ponoru. Spustíme kotvu. Člun sebou několikrát cukne na drobných vlnách.

To víte, delfín a vy ho takovou titěrnou pupeční šňůrou připoutáte ke dnu! Kontrolujeme tlak v potápěčských lahvích. Vzduchu je dostatek. Měl by stačit pohodlně na hodinový ponor. Dopínáme zipy potápěčských obleků a sklouzneme po oblých plovácích zodiacu do vody. Teprve nyní si všimnu něčeho, co mi na pláži při nalodění uniklo. Náš „delfín“ má na boku nápis Frog – žába.

Možná se ale objeví nějaká mořská víla a vášnivý polibek žabáka promění. V zemi, kde se pohádky, mýty a realita tak promíchaly, je možné všechno. Vypouštíme vzduch z kompenzačních vest a tíha tlakových lahví i olověné kostky na zátěžových opascích nás vtahují do hlubin moře. A dnešní ponor bude opravdu hluboký.

„Mělo by to být přes čtyřicet metrů. Proto si dobře hlídejte spotřebu vzduchu a držte se ve skupině,“ upozorňoval ještě na hladině Vasili. Teď už mu ústa zavřel náustek dýchací automatiky. Jeho oči za sklem potápěčské masky však prozrazují soustředěnou a místy až opatrovnickou pozornost vůči všem účastníkům ponoru.

Hned v hloubce okolo deseti metrů mi Jónské moře přichystá první zajímavé setkání. Jako voják ve strážnici mi salutuje velká muréna. S nedůvěrou i zvědavostí sleduje neznámé vetřelce, aby nakonec vklouzla do bezpečí skalní skrýše.

Pokračujeme v ponoru a dostáváme se do hloubky okolo třiceti metrů. Modré tóny potemněly. Bubliny vydechovaného vzduchu ručkují pracně směrem k hladině. Podmořský čas plyne jako neviditelná řeka. Malým vodopádem s ní padáme až do čtyřiceti metrů a potom, lhostejná ke gravitaci, nás vede pomalu vzhůru.

K lasturám velkých kyjovek, ke zkamenělým peřejím s dovádivými sapíny, na skalní plata ozdobená hvězdicemi. Tato část ostrova je pověstná podmořskými jeskyněmi. V jedné z nich objevím velkou krevetu.

Štíhlá klepítka rezignovaně svěšená. To krabi hned bojovně zaujmou obrannou pozici. Někdo vsadil na pevný krunýř, jiný marnivě předvádí vlastní křehkost a bezbrannost.

Medúza kořenoústka hrbolatá nás vítá při výstupu k hladině. Možná se to jen nějaká maskovaná najáda vydala proměnit našeho žabáka se stopadesátikoňovým motorem u zadnice v ladného delfína. Kdepak najáda, kosmická loď od těch „mimo zemi“, od těch „tam dole“.

Už je to nebavilo v té věčné mokré tmě, dali partu dohromady a letí se nahoru podívat, jestli už je maso v guláši stifado správně měkké. A na žabáka zapomněli… Snad se mi to jen zdálo, ale na zpáteční cestě do přístavu už si člun tak marnivě neposkakoval, i když se Vasili u řízení opět činil. Jeden plovák člunu uražený, druhý rozmrzelý. To víte, žabák není žádný delfín, abyste ho jen tak pro radost proháněli ve vlnách.

Napsat komentář