Prodírám se pralesem vodních rostlin. Táák, ještě odhrnout jeden zelený závoj, opatrně ohnout překážející list leknínu. Co to vlastně dělám? Být na souši, mohl bych si vzít na pomoc nějaký slovník či encyklopedii, které dělí individuální lov na šoulačku, čekanou, slídění či vábení. Tady by se mi ale rozmočila každá moudry popsaná stránka. A wifi signál stěží nařízne hladinu hlouběji než pár centimetrů. Moderní svět vás příliš neruší, když jste v rybníku na čekané.

Text: Mirek, Brát foto: autor  

Vodní prostředí s jeho velkými i malými obyvateli je stále důvodem k úžasu. Už Římané si budovali pro ryby, včetně těch sladkovodních, speciální nádrže. Byly nejen přirozenou spíží se zásobou čerstvých ryb, ale sloužily i na okrasu. A našli bychom v nich i předka našeho kapra, kterého si antika dovezla dílem z Malé Asie, dílem pak v původní formě kapra – sazana i z vod Dunaje. Pravda je, že kapr cestou staletími na hmotnosti hodně přibral. Ostatně, stejně jako celá evropská populace.

Šoulám se vodní krajinou, vábím ryby u větví potopených stromů, slídím pod převisem břehů. Tam nahoře, nad hladinou, se svět za stovky, tisíce let hodně změnil.

Tady čas nespěchá

Štiky baží po kořisti stejně jako v časech římských císařů, sumci si bručí pod vousy melodie z Figarovy svatby, i když je to už dávno, co na souši vládl rock and roll. V rybníce na čekané i vy dozajista ztratíte pojem o čase. Římané mohli do svých nádrží (piscin) s rybami nahlížet pouze skrze okno vodní hladiny. Moderní člověk nejenže zvětšil „nádrže“ do soustav rybníků, zatopených štěrkovišť, písníků či lomů, on si dal tu práci, aby mohl alespoň na krátký čas sdílet tento vodní svět s jeho obyvateli.

V rybníku na čekané a místo kulovnice jen s optikou fotoaparátu a paměťovou kartou. Pořád je to ale lov a snaha vyhrát. Boj však ryze nekrvavý, kdy zášleh z hlavně pušky nahradí jen občasné probliknutí fotografického blesku.

Ani svět pod hladinou není konstantní a prochází změnami. A tak se dají v české vodě najít i slunečnice – ryby z jiného kontinentu. Rovněž měkkýš slávička mnohotvárná tady není doma. Jak se nové a původní druhy v české vodě snáší?

Inu, někdy ano, jindy nikoli. Čas pod vodou tolik nespěchá, ale k idylickému nehybnému míru má vodní svět také daleko. Sinice, příliš mnoho organických látek, hladové krky kormoránů. Okouzlení mě opouští a vrací se smysl pro realitu. Pod vodou vidím odpadky, na břehu rozbitou láhev s pestrou vinětou. Z vody se vracím do svého světa. Jistě, vodní prostředí je stále důvodem k úžasu. Jsem samozřejmě rád, že mám na kartě ve fotoaparátu zachycené sólisty tohoto světa představované štikami a sumci. Nechybí tam ani kompars bojových letek okounů, plachost línů i dobrácké siluety kapřích těl. Mám, co jsem chtěl, a tak se z čekané v rybníku vracím domů.

Tenhle okamžik mám nejraději

Před chvílí jsem byl pod hladinou v houštině rostlin a za okamžik probudím koně pod kapotou auta. Ať žije civilizace! Z hubeného sazana jsme vyšlechtili tučného kapra. Létáme jako ptáci, plaveme jako ryby. Dáváme si, jen tak pro radost, milé vzkazy za ramena stěračů. Moment?!

Městská policie: Předvolání pro nepřítomného pachatele dopravního přestupku zábor… Dokonalý svět prostě neexistuje! V době, kdy se nějaký starověký kapr – sazan připravoval na budoucí cestu do našich rybníků, v divadélku v nějakém římském zapadákově herec právě recitoval: „A ze skal na cla číháš jako rybář na sumce.“ Policista souhlasně pokýval hlavou a vypsal lístek za špatné parkování. Co na tom, že jsme vlastně byli ve stejném okamžiku kolegové. On číhal za tou malou skalkou u silnice. Já byl v rybníku na čekané.

Kamarádi od vody by si ale vyměřovat cla a udělovat pokuty neměli!

Napsat komentář