OBRAZEM: Moře ostrova Džerba

Text: Mirek Brát, foto: autor

Afrika dosažitelná z Ruzyně za necelé tři hodiny letu. Usměvaví lidé, zajímavé dějiny, pohostinné hotelové komplexy. A ať už jste na jakémkoli místě, vždycky máte navíc k dispozici trvalou přidanou hodnotu. Jste na ostrově a kolem je moře. Jaké vlastně je moře u tuniského ostrova Džerby?

Pasti na chobotnice

Fouká silný vítr a na moři vládnou dvoumetrové vlny. Tlakovou níží vychlazená Afrika se vysmívá mým šortkám. Rybáři mají na hlavách kulichy a dělají to, co všichni rybáři, když se nedá vyjet na moře…

Opravují sítě. Procházím se přístavem hlavního města Džerby – Houmt Souku. Všude kolem jsou hradby sestavené z malých hliněných amforek. Skoro to vypadá, že tady skončila nějaká obří hostina, ze které vínem zmožené účastníky odnesly vlny. Zbyly jen nedopité džbánky.

Pravdou je, že ty hliněné amforky kolem jsou určené k prastaré metodě lovu hlavonožců. Systém je to velmi jednoduchý. Amforky se nakladou na mořské dno a už se jen čeká. Chobotnice mají přirozený pud k vyhledávání vhodných úkrytů a brzy na mořské dno z hladiny padlý bytový fond objeví.

Tááák – a rychle se nastěhovat. Těžko vysvětlujte hlavonožcům, že na Džerbě platí – můj dům, můj hrad, moje osudová past. Rybáři po nějaké době rychle vytáhnou amforky zpět do člunů – i s osmiramennými nájemníky.

Je to metoda, která se objevila snad už ve fénických časech. Historicky je doložena například na římských mozaikách. Metoda jednoduchá a efektivní i v dobách, kdy o mnohém rozhoduje moderní technika.

Mezi rejnoky

Vzpomínám na amforky v přístavu i během potápění. Také jsme nějaké ty ztracené pasti na chobotnice pod vodou objevili. Byly však prázdné. Asi se to už rozkřiklo po podvodním světě, že ne všechno, co spadne z hladiny na dno, je dobré rychle zabydlet.

Poznamenejme ale, že jinak mořská fauna celkem vděčně využívá vše, co zanechá v moři lidská civilizace. Našli jsme velké rejnoky – trnuchy, co si oblíbili lodní vrak z druhé světové války.

Velmi dobře stěsnali svá plochá těla do nejrůznějších trhlin, aby po vyrušení rychle startovali po zborcené lodní palubě jako podmořské stíhačky.

Jen pozor na jedové bodce ukryté pod bičíkovitými ocasy rejnoků! Skrývají nebezpečné jedové žlázy schopné člověku přivodit bolestivé zranění nebo ho i usmrtit, pokud by vás trn poranil například v oblasti břišní krajiny.

Pokud si však dáte pozor při přímém kontaktu s trnuchami, bylo by poranění možné jen následkem velké smůly či přehnaného hazardérství. Rejnokům se jinak na Džerbě velmi líbí. Nikde ve Středomoří jsem se zatím nesetkal s tak početnou populací těchto bizarních paryb.

Jak jsem se dozvěděl od jednoho místního kolegy, na Džerbě se nedávno objevila i velká manta, rejnok typický pro tropické vody. Asi si odskočila podívat se z Rudého moře Suezským průplavem na středomořské bratránky a sestřenice.

Rybí trh

V Čechách nakupujeme ryby nejčastěji ve sterilním prostředí marketů. Není to žádná hyper či super zábava. Je to především velmi pohodlné. Myslím tím samozřejmě ryby mořské, pokud se ovšem nejedná o pyšně dovezené zamrazené úlovky z vlastního háčku.

Aby rybář nosil peníze za sladkovodní ryby do pokladniček obchodních řetězců, to je stejné, jako nosit dříví do lesa, sovy do Athén… Jde mi hlavně o způsob prodeje ryb, který si evropský svět hezky zaškatulkoval, vytvořil normy cenové i hygienické. Ani každoroční české spektakulární kapří představení před vánočními svátky na tom nic nezmění. 

Rybí trh a rybí burza na Džerbě… Rituál možná stejně starý jako technologie lovu chobotnic hliněnými amforkami. Na vyvýšeném místě sedí jakási rada starších rybích znalců. Postup je stále stejný. Konkrétní rybí úlovek se ukáže obecenstvu. Vyvolávač sdělí cenu. Je někdo, kdo přihodí? Tak prosím! Ano?  Afram, že přidá dva dináry za tuhle pěknou smuhu, co ji u nás na Džerbě říkáme ghrab? Džamál kroutí hlavou. Tuto smuhu nechce, počká si na meneniho. Hlásím se s dotazem, že nevím, co je meneni.

Džamál nazdvihne obočí. To je přece kanic, kanic hnědý. A přesně tahle chvíle stačí, aby Džamálovi vyfoukl vyhlédnutý kousek kanice Mustafa, co má o ulici dál restauraci.

Protesty se ale utopí v bouři hlasů a brebentění vznášející se pod stropem tržnice. Vyvolávač Záhir nikomu nic nedaruje. A už drží trs sépií nabodnutých na tenkém ocelovém oku. Deset dinárů. Kdo dá víc? Na arabské tržnici s rybami si nejde nevymýšlet příběhy a nedávat jména účastníkům toho barvitého klání. Stejně je trochu podezírám, že se tady jedná stejnou měrou o živobytí a výdělek jako o potěšení z obchodu samotného.

To s našimi vánočními kapříky to máme přece jen kapánek jednodušší. S úsměvem si představuji Záhira, jak u nás ve městě řídí prodej štědrovečerních šupináčů.

Podmořské safari

Pod hladinou moře u pobřeží Džerby je živo. Každý se snaží něco utrhnout, někoho jiného oklamat, někoho sežrat, někomu utéci. Jen tahle zajímavá ryba se zdá být netečná ke všemu tomu závodu o život kolem. Jehla mořská.

Ryba příbuzná mořským koníčkům se proháněla již v třetihorním moři. Tedy, proháněla… Ona se moc nehýbe. Spíše asi sází na pasivní maskování, které ji připodobní k listu trávy a také na nepříliš šťavnaté tělo kryté kostěným pancířem.

Drobounké ploutve by ji ani žádnou závratnou rychlost neudělily. Podobně jako u mořských koníčků, i v případě jehel se o potomstvo stará zejména samec, který nosí oplodněné jikry ve zvláštním břišním vaku.

Prohlídka severoafrické podmořské safari pokračuje. Každá zastávka skýtá něco zajímavého. Sasanky prohmatávají rameny okolí. Kolonie sumek střídají mořské houby, jejichž lovem je Džerba známa od starověku.

Osamělá ropušnice a letky neposedných sapínů. A v závěru toho podmořského putování velké překvapení.

Za osamělým útesem želva kareta. Pěkně jsme ji vyděsili, protože za několik okamžiků mizí za hranicí viditelnosti. Kam? Tuniský záliv Gabes, který je na africkém kontinentu nedaleko Džerby, je místem, kde je výskyt mořských želv významný v rámci celého Středozemního moře. Tak možná tam… Šťastnou cestu!