V rekreačním zařízení Dobrá voda u šumavského Záblatí platíme za ubytování… „No, když nějaké perlorodky objevíte, určitě to bude dobrá zpráva pro zdejší přírodu i vodu v řece. Že je čistá a tak,“ říká provozovatel pan Myška. Jeho pes jménem Bedřich líně zívne. Naše cesta za tajemstvím šumavských perlorodek vstupuje do závěrečného dějství.

Text: Mirek Brát, foto: autor

Tady na jejím konci je pan Myška s Bedřichem. A někde na začátku armáda Gaia Julia Caesara, profesor Aronnax u okénka ponorky Nautilus. Pojedete za šumavskými perlorodkami a na cestě objevíte skotské korunovační klenoty, nad kterými se sklání římský historik Suetonius. Co chvíli si otře cípem tógy zpocené čelo a mumlá něco o tom, že měl pravdu…

A dál už nic. Jen divoká říčka Blanice s čistou, chladnou vodou. A někde na jejím dně perlorodka.

Česká kvalita

Jsou v Čechách perlorodky? Ano, ale je jich stále méně. Perlorodka říční (Margaritifeira margaritifeira) je velký mlž obývající chladné řeky v horských oblastech. Podmínkou je, že voda musí být čistá a s nízkým obsahem vápníku. Také zde musí být přítomni pstruzi, kteří jsou hostiteli larev tohoto měkkýše. Příliš mnoho podmínek na to, aby se i naše současnost mohla ztotožnit se slavnou tradicí českých perlorodek.

Pozor! Právě nám přes cestu za šumavskou perlorodkou přehradily cestu literární závory. Funící mašinka veze několik vagónků, ve kterých jsou možná zatoulaní Prušáci z války 1866. A na posledním vagónku dlouhý stříbřitý doutník. No, samozřejmě, píše se rok 1867…

Román Nautilus Julese Verna se úspěšně veze do světa. A v okénku ponorky profesor Aronnax, který právě vysvětloval svým druhům Conseilovi a harpunáři Landovi, že i někteří sladkovodní měkkýši tvoří perly.

Pan Verne doslova píše: „Ano, některé škeble, jež obývají vody ve Skotsku, ve Walesu, v Irsku, Čechách i ve Francii.“ Vida, znamená to, že česká perlorodka byla v tehdejší Evropě pojmem. To byla, panečku, „echt  perlorodka“, když se o ní zmiňoval i slavný romanopisec, potažmo vizionář. Svoje zlaté období však měly perly z českých potoků a řek ještě dříve, kdy je chránily přísné zákony a drakonické tresty. Za pytlačení ve vodách s perlorodkami se udělalo fik, ruka byla pryč, fik, hlava pryč.

I na to jsem myslel, když mi nakonec cestou poštovní dorazilo kladné vyřízení mojí žádosti. Jihočeský kraj povolil hledání perlorodek v říčce Blanici na Prachaticku. Sláva! Razítko buch! A fik, tedy katovo ostří zůstalo někde v temném středověku. Pořádek ale musí být, protože současná populace perlorodek v Čechách je omezena na několik málo lokalit a celý druh Margaritifeira margaritifeira je v našich zeměpisných šířkách kriticky ohrožen.

Perly lákají

Vykládáme potápěčské vybavení u silničního mostu u obce Záblatí na Prachaticku. Právě tady začne naše mise s cílem nalezení izolovaných jedinců, či malých kolonií vzácné perlorodky.

Strojíme se do potápěčských obleků. Dva podivní hastrmani s  lahvemi se stlačeným vzduchem na zádech. Před chladnou vodou Blanice nás budou chránit izolační obleky. Vidění pod vodou zajistí potápěčské brýle. Budou tam perlorodky? Proud řeky šumí, zurčí, mlaskavě doráží na velké kameny, cvrliká v pletencích drobných potůčků, aby se za okamžik zase spojil do jednolitého toku.

Srozumitelné odpovědi člověk neslyší… Toky řek mění krajinu, perlorodky měnily i dějiny… I armády se kvůli nim dávaly na pochod. Nevěříte? Potom nečtete Suetonia, slavného římského polyhistora. Právě on totiž tvrdil, že Římané uskutečnili invazi na Britské ostrovy i proto, že zde bylo v řekách hojně perlorodek.  Pořád je to stejné… Perly lákají.

Dvacáté první století po Kristu a dva naložení potápěčští soumaři ochutnávají cestu proti proudu Blanice. První století před Kristem a k Britským ostrovům si cestu vlnami razí římská invazní flotila. Cíl stále stejný – perlorodky.

A zima je taky pořád stejná, i když si Julius Caesar ve svých zápiscích pochvaloval, že „klima je v Británii mírnější než v Galii, tudíž i rýmy jsou méně závažné.“ Přemýšlím, jestli rýma u Římanů trvala taky sedm dní bez doktora, jako sedm dní s doktorem tady u nás. Pod potápěčský oblek se mi dere chladná voda a tak si možná později na imperátora Gaia vzpomenu se šálkem horkého čaje v ruce. Hepčík. S rýmami je v celých dějinách potíž. A s perlorodkami taky!

Maskované štěstí  

Pořád nic! Smýkáme sebou v řece jako monstrózní gumoví červi, rochníme se na kamenných plotnách. Kloužeme po jezu, rýpeme se v bahnitém sedimentu u jeho vzdutí. Žádná perlorodka, ani ta prťavá nedospělá, ani ta velká, důstojně černá, s těžkými lasturami, která se dožívá sta let. Myriády kamenů jsou na dně Blanice a někde mezi nimi dokonale maskovaná i naše perlorodka.

A co tahle malá černá věc? Ne, taky jen kámen. A řeka si dál plyne krajinou. Povznesená nad naše průzkumnické úsilí. „Hledej si mě. Vždycky jsem za to stála. Armády se daly na pochod, pomazané hlavy se mnou zdobily,“ vábí perlorodka. A má pravdu.

Byla totiž žádoucí i dávno po Juliu Caesarovi. Římané odešli do stránek historie, Hadriánův val se začal rozpadat a roztékat do krajiny. Éra skotských králů, zakázka pro korunovační klenoty lídrů národa kiltů. Byly tam a jsou. Skotské korunovační klenoty stále zdobí nádherné sladkovodní perly z tamních řek. Ani čeští šperkaři nedali na sladkovodní perly dopustit. To víte, moře bylo daleko. Ovšem řek a potoků hodně. A perlám se v Čechách dařilo vlastně až do 40. let minulého století.

Trochu promrzlý a hodně unavený z balancování na kluzkých říčních kamenech si sednu na vyvrácený pařez u břehu. Vzpomínám si na historické snímky z Městského muzea v Horažďovicích, které má i část expozice zaměřenou na české perlorodky. Černobílé fotografie datované rokem 1944.

K plážím Normandie se brodí vodou první výsadkové oddíly. A v jihočeských řekách se brodí sběrači s velkými koši. A další snímek mužů u velké hromady perlorodek. Kdo první doběhne z výsadkového člunu na pláž? Kdo první rozevře lastury a objeví perlu? Ten bude mít štěstí! Nám však štěstí nepřeje. Maskované štěstí. Možná to byla zlatá muška, co nám sedla na čelo – a my se i s tou muškou potopili.

Výjimka z pravidla

Zkusíme to jinde. Tentokrát zkoumáme Blanici po proudu směrem ke vzdutí přehrady Husinec. Zkontrolovat paměťové karty ve fotoaparátech, nabít baterky. Cvakne to jako závěr pušky. Ale opravdu jen jako, protože naše průzkumná mise je veskrze mírová.

I když perlorodku objevíme, nebudeme se jí dotýkat, nota bene ještě snad pižlat nožíkem. Jistě, že není temný středověk, už nehrozí, fik – ruka pryč. Ani buch úředního razítka a hrozba pokut není tím hlavním důvodem, proč perlorodkám od nás nic nehrozí.

Smýkáme sebou v řece jako monstrózní gumoví červi, rochníme se na kamenných plotnách. Kloužeme po jezu, rýpeme se v bahnitém sedimentu u jeho vzdutí. Žádná perlorodka

Jde totiž o snahu zachytit něco, co nám mizí před očima. A možná zmizí definitivně. Na mapě Evropy jsou v mnoha zemích jen křížky – perlorodka vyhynula.

Nezachránilo ji pro člověka tak sladké vábení perel. Chemizace zemědělství, eroze břehů, zhoršená kvalita vody. Hledat perlorodku? To znamená zkoušet najít výjimku z pravidla, že člověk na své cestě za civilizací ztratil a stále ztrácí mnoho svých živočišných souputníků.

Kolega se právě vynořil z vody. Vyndal z úst dýchací automatiku a Blanice mu vlnou laskavě z tváře odloupla slinu, jako pečlivá matka, co utře pusu dítěti.

Tak co, našel jsi? Hmm, já taky ne.

Dál se topíme v malých tůňkách a kočkujeme se s Blanicí na kamenných platech. Kloužeme a padáme na balvanech. Jako provazochodci jen stěží držíme rovnováhu na neklidném laně říčního proudu.

Epilog

Ani jeden z nás to nechce vzdát. Nikdo nechce říct jako první, že to nevyšlo a že se vracíme zpět – bez perlorodek. Pod vodou si nás zvědavě prohlížejí okouni.

Jako malé vrtulníky ve větru dokážou s vypětím sil a použitím „ploutvových rotorů“ obratně balancovat na jednom místě. Pak si nás přijde prohlédnout i plachý lipan.

Vranka obecná jen poulí ropušnicovité oči na neznámé vetřelce. Blanice je plná života, ale život vzácný a kriticky ohrožený před námi pečlivě ukryla. Perlorodku jsme nenašli, ale ta cesta stála za to. Svezli jsme se na galérách Julia Caesara, četli v zápiscích chytrého Suetonia. Armády se daly na pochod a perly na koruně skotské královny se leskly jako slzy budoucích vdov.

V Nautilu kapitána Nema se povídalo o českých perlách. A pan Myška a pes Bedřich by měli vědět, že mají u baráku krásnou, divokou a čistou řeku. A perly?

Teď jsem někde četl, že v Číně začali pěstovat perlorodky ve velkém a zaplavují světové trhy sladkovodními perlami. No, pořád lepší, než kdyby se armády dávaly na pochod, mířily směrem k Blanici a na stromech v okolí Prachatic byly cedule s nápisem: Wanted! Perlorodka! Odměna jistá…