Text: Petr Holina, foto: autor
„Tak co? Berou? Berou?“ ozvalo se mi za zády. Sedím u nás na tůni a měřím si síly s K1. Na cestičce za mnou se zastavil zřejmě také rybář.
„Jo, berou. Je to fajn,“ odpovím a přiblížím kolemjdoucímu zdejší rybí obsádku: „Kapři a trumani. Je tady krásně!“ dodám vzápětí nadšeně.
Na naší tůni je ale vždycky krásně. Každé roční období je jiné, každé má něco do sebe. I zima. Ale podzim je nejkrásnější. To naše tůň úplně září.
Chlapík to ale vůbec nechápe: „To já chodím na tůň k nám, na druhou stranu Labe. Ta je mnohem hezčí než tahle. Tiše tam sedím a vidím skotačit vodní myši, máme tam i labutě. Je tam krásně. Vydržím tam celé hodiny,“ zasní se neznámý.
No tohle! Vždyť u nás máme taky myší rodinku, také sem zalétnou z řeky labutě…
„A lekníny… Krásně u nás kvetou lekníny,“ pokračuje neznámý.
Po krátkém dialogu poznávám, že rybáře asi nepřesvědčím. Odchází… Naše tůň se mu prostě nelíbí tak jako ta jeho…
Několikrát jsem si od té doby na tuto příhodu vzpomněl a již klidněji uznávám, že každé místo je pro někoho tím nejhezčím na Zemi. Příště už se nebudu s nikým přít, že právě Libišská tůň je nejhezčí z okolí. Je mi jasné, že každý máme někde svou srdeční záležitost.
Diskuze k článku (0)