Nebezpečný rybolov na Kanárských ostrovech

Text: Milan Janoušek, foto: pixabay

Ale podařilo se! Díky jedné úžasné nabídce nejmenované cestovní kanceláře jsme na předlouhých 15 dní sehnali apartmán na kanárském ostrově Fuerteventura. Za necelých deset tisícikorun na osobu. Sice bez stravy, ale nekupte to za tuto cenu.

Kufry byly zabaleny. Ten můj vzhledem k rybářské výstroji a čtyřem krabičkám žížal lehce přesahoval váhový limit, ale nebylo to tak hrozné.

Odlétáme a vlastně za chvíli jsme na místě. Ubytování v krásném apartním hotelu bylo dílem okamžiku. Následovalo lehké občerstvení a již jdeme s manželkou provést rekognoskaci terénu, tj. zjistit, co nás čeká a co nemine. Pro mě je však zásadní otázka, jak a kde se bude rybařit.

Kam na ryby?

Krásný, avšak poloprázdný hotel zcela mimo centrum turistického ruchu byl veskrze příjemný. Počasí bylo více než pěkné, na sluníčku skoro třicet stupňů, voda Atlantiku měla přes dvacet; na Šumavě zrovna řádil déšť se sněhem.

Kde se budeme slunit, koupat a taky rybařit, to jsme zatím nezjistili. Mořské pobřeží sice bylo nedaleko, jeho vysoké a divoce rozeklané útesy s mohutnými napěněnými vlnami byly pastvou pro oči, hučící příboj nám dával zapomenout na všechno kolem nás, ale to, co jsme si přáli najít, jsme zde nenašli.

Naše chmurné myšlenky naštěstí rozjasnila blonďatá průvodkyně Sylvie, která nás ujistila, že naše baterky zcela jistě dobijeme podle vlastních představ na nedaleké pláži v městečku Caleta de Fuste, kam nás doveze pravidelně pendlující hotelový autobus.

Jsem mazák, říkal jsem si. A tak jsem se rozhodl zkusit štěstí v útesech nedaleko našeho hotelu

Na kanárské poměry nezvykle ráno, obtěžkáni batohy s plážovými a rybářskými potřebami se brodíme pískem po dlouhé, zatím ještě opuštěné pláži. Ostřížím zrakem již sleduji dvě postavičky na kamenném útesu, jak se ohánějí rybářskými pruty. A je to…

Hnojáček je dobrá volba

Rychle se utábořit na pláži, první osvěžující mořská koupel a s pětimetrovým plavačkovým teleskopem vzápětí zaujímám bojovou pozici nedaleko rybařících domorodců. Vlasec čtrnáctka, splávek angličák, krystalka háček. Hnojáček se ve vlnách houpal sotva pár vteřin a už letěl pod vodu. Lehký zásek a na břehu se třepala krásná, zelenomodrostříbrně zabarvená akvarijní rybka. Druhý nához, pět vteřin, zásek a je tu další rybka, velice podobná naší již vzácné vrance.

Tak to šlo i nadále, jako když bičem mrská. Hnojáčci byli pro tento rybí potěr bombou. Jenže větším rybám nevoněli. A bylo jich tu dost.

Sousedící rybáři chytali na dlouhé boloňézky s velkými splávky. Na háčky nastražovali kousky bagety, ale jejich výsledky byly nulové. Zmožen hřejícím sluníčkem a trochu deprimován jsem sbalil nádobíčko a zbytek dne se s mojí polovičkou oddával lenošení v rozpáleném kanárském písku.

S blížícím se večerem jsem spatřil domorodého rybáře, který s balíkem skoro metrových baget pod paží rozbalil své rybářské nádobíčko. Vysoukal více než pětimetrový prut, na vlasci měl velký splávek a na konci vlasce se pohupoval chumel trojháčků.

Borec ulomil kus bagety, která by stačila ke snídani čtyřčlenné rodince, omotal ji smyčkou vlasce, vyšperkoval trojháčky a po krátkém namočení ji mohutným náhozem vrhl do vln. Kolem rozmáčeného pečiva to okamžitě vřelo rybami. Vypadalo to, jako při krmení na rybích sádkách.

Rybář občas lehce přisekl, pak vytáhl prázdné trojháčky a celý postup opakoval, dokud mu nezbyly z nůše baget jen drobky, které hbitě sesbírali opodál čekající ptáčci. Pak, se svým výkonem spokojen, odkráčel do nedaleké taverny doplnit kalorie. Byl bez jediné šupinky.

Měníme pláž

V následujících dnech se situace opakovala a tak jsem se rozhodl k radikálnímu řešení. Změníme své pozice. Výsledkem bylo, že další den jsme časně ráno budovali ležení na jiné, menší, avšak útulnější pláži, která končila zbytky starodávného opevnění a obrovskými kamennými vlnolamy, které měly chránit před bouřemi nedalekou pobřežní kolonádu.

Již první pohled na neklidnou vodu u skal ve mně vyvolával pocit příštích úspěchů. Jediným problémem byla otázka, jak se pohybovat na tomto skalnatém břehu, aniž by si člověk zlomil končetiny, natož pak grafitový teleskop. S trochou odvahy jsem se po několika hodinách výcviku pohyboval po kamenech jako divoká koza, která je jedním ze zvířecích obyvatel Kanárských ostrovů.

Jelikož žížalky předpovědi mého synovce (taky rybáře) nesplnily, ba ani mé představy o velikosti úlovků, na víceháčkový návazec jsem střídavě nastražil vlastnoručně vyrobené červené těsto s ovocnou příchutí, žluté těsto zapáchající po krabech a mušlích a také kousek napařené bagetky. A to bylo to pravé jahodové…

Byť již byla vyčerpaná, musel jsem se k ní vrhnout jako hladová kočka a uklidnit ji rychlým úchopem za hlavou

Záběry následovaly okamžitě po náhozu, avšak úspěšnost záseků byla asi desetiprocentní. Sledovat splávek v pěkných vlnách, dávat pozor, aby sem tam nějaká větší vlna člověka neumyla a hlavně, mořské rybky jsou v záběrech mnohem razantnější než náš kapřík, cejn, lín a další.

Záseky a následné vylovení unavené ryby znamenaly někdy docela slušný adrenalin. Jedna taková rybka jménem pražman, mimochodem krásně vybarvená s velmi ostrými šupinami a hlavně se zuby, které připomínaly ty piraní, bojovala tak, že jsem si vůbec nebyl jistý dobrým koncem.

Po razantním záběru na páchnoucí těsto zamířila ihned na volné moře, pak obratem do kamenů mola, na kterém jsem stál, poté zase na volnou vodu a vždycky k tomu využila vlnu, která několikrát znásobila její sílu. Když jsem usoudil, že nadešla chvíle, abych rybu vylovil na břeh, vyvstala otázka – jak. Nakonec jsem využil její taktiky, zkrátil prut na polovinu, počkal na větší vlnu a pak ji nekompromisně vyvlekl na předem vyhlídnutý větší plácek. Byť již byla vyčerpaná, musel jsem se k ní vrhnout jako hladová kočka a uklidnit ji rychlým úchopem za hlavou.

Bylo dobojováno. Přestože měla necelých čtyřicet čísel, bojovala divočeji než kdejaká mohutnější sladkovodní ryba. Ale i jako vzteklá. Komu čest, tomu čest. Ostatní ryby, i když nedlouhé, bojovaly obdobně. Snad jenom dvě malé ropušnice chycené na žížalku nekladly skoro žádný odpor, což však vynahradily velmi chutným masem.

Rozloučení

Se získanými zkušenostmi se do mě vlévalo sebevědomí. Jsem mazák, říkal jsem si. A tak jsem se rozhodl zkusit štěstí v útesech nedaleko našeho hotelu. Nedlouho před odjezdem jsme časně ráno stáli s manželkou na kraji planiny, která skoro kolmo přecházela v mořské pobřeží.

Po chvilce hledání jsem našel menší plošinu, byla několik metrů nad rozbouřeným příbojem. Musím pochválit ženušku, která s děsem v očích podnikla krkolomný sestup se mnou. Konečně jsme stáli na plácku, který mi silně připomínal kazatelnu v kostele.

Trochu mě uklidnil fakt, že nedaleko nás stáli ještě na horších místech rybáři, stoprocentně domorodci, protože většího blázna jsem mezi přespolními rybáři ještě neviděl. Po chvilce aklimatizace jsme se s manželkou skromně uvelebili. Nahodil jsem do příboje již vyzkoušenou montáž a snažil se sledovat velké, červené, kulové plovátko.

Občas na nás spadla sprška slané vody. Ostatní rybáři používali zmíněnou, v podstatě podsekávací metodu, kdy deseticentimetrové kusy baget měnili tak často, že to spíše vypadalo na aktivní přikrmování vodní fauny. Svými pětimetrovými i delšími pruty mávali tak neohroženě, že jsem každou chvíli očekával, že se jejich akrobacie změní v pád.

Úspěch však neslavil nikdo z nás. Lehce osmažení, prosolení a se zdřevěnělými údy jsme se s těmito sympatickými kanárskými kaskadéry rozloučili halasným ola a naše orlí hnízdo opatrně opustili. S dobrým pocitem v duši, že jsme to přežili.

Když jsme začali balit kufry k návratu na Šumavu, slíbil jsem si, že po příjezdu domů vyrazím na naše ryby. Počasí nepočasí.