Své rybářské výpravy se snažím plánovat alespoň týden dopředu, ale znáte to. Ve čtvrtek zavolá kamarád, že se jede na ryby tam a tam, pojeď s námi, budeme vláčet, mohl by se povést i nějaký sumec. A vše je rázem jinak. Na poslední chvíli se shánějí tutovky, které by měly platit na dravce a věci se balí hodinu před odjezdem. Jsou to prostě nervy. Co vzít a co nechat doma? Krabička s rotačkami na štiky není k nalezení, lanka jsou zahrabaná neznámo kde.

Text: Ivo Novák, foto: autor

Při pohledu na vodu je vše jasné. Sumci se budou povalovat někde v hloubce nebo ve větvích poražených stromů u hráze. Právě tam směřují první náhozy. Lopatky wobblerů přerývají dno metr po metru. Mění se nástrahy, jejich barvy, velikosti. Hody se dají počítat už na stovky. A pořád nic. Napětí slábne a z lovecké vášně se stává stereotypní dřina. První se ozve bolest v zádech pod lopatkou.

Pak přijde hudrování: „Tady snad ani žádný sumec nemůže být.“ Každý metr vodní hladiny už je provláčen, když konečně přichází záběr.

Hodiny nezdaru zapomenuty
Sumec to není, ale ryba to je. Konečně! Štika předvádí u lodi několik přemetů. Trojháček ale sedí pevně. V tu chvíli se předešlé hodiny nezdaru mažou. Do rybářovy mysli se znovu vkrádá optimizmus.

Určitě tu budou další. Jde se na to. A znovu nad hladinou létají nástrahy. Záda bolí nějak míň. Do soumraku už ale žádný záběr nepřichází. Slunce zapadá za vrchol kopce. I ledňáček u přítoku si chytil zřejmě poslední rybku dnešního dne.  Rybář se vrací ke břehu. Rybu chytil. Není tedy poražený, i když pevně věřil, že bude úspěšnější.

Ráno kolem páté vyleze ze spacáku, protře si zalepené oči a bez remcání znovu odráží od břehu, aby si zopakoval včerejší den. Znovu se ho zmocní lovecká vášeň. Na nezdary se rychle zapomíná. Jenže mu to nejde. Večer svůj marný boj vzdává. A jede domů. Někdo se s tím vyrovnává dobře. Stačí mu, že byl na rybách, že pobýval v přírodě. Jiný sakruje. A už při odjezdu přemýšlí, kam vyrazí odpoledne, nazítří. Tomu už rybařina není koníčkem, nýbrž drogovou závislostí. To je přesně můj případ.

Co nához, to ryba
Na řadu přichází ultra jemný vláčecí proutek. Sbaleno mám během chvíle. Vyrážím k zatopenému lomu v Ejpovicích. Často tu bývá plno. U přítoku si dali dostaveníčko oukleje a čas od času je vidět zalovení dravce. Je mi jedno, co budu lovit. Hlavně ale, ať se něco děje. Zkouším rotačku dvounulku, okouni po ní statečně chňapají. Nejsou to žádní obři, ale chvála bohu za ně. Převazuji na spláveček, nastražuji bílého červíka a posílám ho po proudu do hejna větších ouklejí. Měří něco přes dvacet čísel, takové hned tak neuvidíte. Se suchou muškou by to byla nádhera. Na červa reagují okamžitě. Co nához, to ryba. Paráda!

Po hladině přijíždí loď. Posádka zakotví asi dvacet metrů ode mě na hraně, kde končí naplaveniny a začíná hlubší voda. Ideální místo pro přívlač. Usměvavá rybářka na špičce lodi vcelku zručně nahazuje wobbler podél hrany. Partner jí asi radí. Oba se viditelně nenudí. Z rybařiny jsou nadšení. Vydržel bych se na ně dívat celé odpoledne. Mladé rybářce jsem přál úspěch. Byl jsem zvědavý, jak by si poradila s nějakou větší rybou. Že by? Kdeže! Vázka! Žádné nadávání, pohoda. No co, tak ho vyprostíme… A když ne, tak ho obětujeme. Tak to má být. Vzpomínka na ty dva mi zůstala ve fotoaparátu.

Potrápil jsem ještě pěknou řádku okounů, kterým se tuze líbila gumová nymfa na jigovém háčku a když slunce zapadalo, zamířil jsem domů s myšlenkou, že by člověk svou touhu neměl přehánět a že by si měl vážit každé chvíle, která je mu u vody dopřána. Začal jsem chápat i nerybáře, kteří vyrážejí k vodě jen tak, na pokec s přáteli.

Jenže dobře vím, že až příště má nástraha dopadne na hladinu, změním se v lovce lačného úlovků a zážitků. Dá se s tím něco dělat? Co myslíte?