Míla a Jenda byli kamarádi z vesnice. Byli stejně staří, všenorskou obecnou odchodili během války, pak následovala společná měšťanka ve větších Dobřichovicích. Vždycky seděli spolu, když se zrovna nepohádali kvůli tomu, zda se po škole půjde na ryby, do lesa nebo na hřiště, kde bývaly i holky.
Text: Jan Kraml, foto: Vladimír Urban, Zdeněk Drahokoupil
Volba povolání byla v 50. letech spíše v rukou státu a strany. Většině osazenstva třídy bylo doporučeno jít se učit do těžkého průmyslu, studovat to, co kdo chtěl se tehdy poštěstilo jen málokomu a většinou za tím musel být nějaký úpis čertovi. Míla s Jendou se ale Luciferovi nikdy neupsali a šli se učit do jedné radotínské továrny jako zámečníci.
Vlastně jim to ani nevadilo. Řemeslo je řemeslo a oba měli šikovné ruce. Kluci žili normální učňovský život, který jim ale ztrpčoval mistr přezdívaný Mamut. Chlap s rukama jak lopaty a mindrákem z předčasné pleše po učních šlapal a ti mu na oplátku také neudělali nikdy nic dobrého.
Divoké včely na scéně
Zásadní problém se vyskytl po prvním roce. Učni tehdy neměli dva měsíce prázdnin, ale jen pár týdnů, což se zejména na rybách oběma kamarádům zdálo jako vysoce nespravedlivé. V šestnácti letech piv nemuselo být tolik, aby vznikl plán.
Kluci měli v plánu tohle léto sjet na kánoi řeku a během oficiálního volna by to prostě nestihli. Půjdou jako marodit! Míla vezme kytaru, Jenda prut (ušetří se za jídlo, Lužnice je přece plná ryb) a užijí si týden volna, zatímco ostatní už budou hákovat! Zbývalo vymyslet neprůstřelnou diagnózu, která volno zajistí. Nápad sníst křídu a vyvolat tak horečku padl. Jenže Jenda, milovník lesa, dobře věděl, kde mají hnízdo divoké včely. A že jich pár chytí a schová je do krabičky od sirek.
Tu si pak vezmou do práce, na záchodě si nechají dát žihadla a až přijde otok, závodnímu lékaři řeknou, že se praštili kladivem nebo tak něco. Jendu včely poštípaly už při lovu do krabičky, ozdobily obě jeho líce. Ale nějaké si v krabičce odnesl. Oba učni ihned po začátku směny nenápadně zmizeli do kabinky na WC, kde si rozmázli mátožný hmyz na palci pravé ruky. V dílně pak čekali, až se dostaví otoky.
Po chvíli se ozval výkřik. První mistrovi sdělil, že si při pilování kulatiny ve svěráku o svěrák otočil palec, druhý se do palce praštil kladivem. Kluci měli štěstí, Mamut toho dne na dílně nestrašil, místo něj byl přítomný flegmatický alkoholik mistr Douša, kterému by bylo jedno, i kdyby dílnu zapálili. Závodní lékař ale hlupák nebyl, ale vzpomněl si, že býval taky kluk. Zítra se jede směr Tábor. Holky a ryby, těšte se!
Ač se to nezdá, v 50. letech bylo v jednom směru svobodněji. Výletníci tábořili kde chtěli, a tak k večeru po plavbě oba chlapci zakotvili u malé mýtinky, na druhém břehu byla větší loučka. Jenda vytáhl a nalíčil svého rouska, prut mu slouží dodnes! Kamarád nahodil na tu dobu mimořádně lehkou montáž s lučním koníkem. A za chvíli se už nad ohništěm „slunil“ krásný tloušť. Za chvíli přibyly i další ryby. Ani candát s dvanácterem vzácných bylin v nějaké vyhlášené francouzské restauraci by nechutnal lépe než tloušť pečený nad plamenem.
V dohledu je nová parta
Naproti zakotvilo deset lodí, mladí vodáci. Míla sáhl po kytaře a vyloudil pár akordů. „Zkusíme se družit?“ zeptal se a zvědavě počítal, kolik tam vidí děvčat. „Jéžiš!“ vykřikl po chvíli. „Mizíme! Je tam Mamut!“ Jenda mu zprvu nevěřil a kamaráda se snažil zklidnit. To už však jedna z lodí mířila k nim. Oni slyšeli Mílovu kytaru! Už bylo pozdě na cokoliv. A když Jenda v lodi uviděl Mamuta, zbledl taky. Mamut kluky samozřejmě hned poznal. Ti přemýšleli, co bude.
Až nás udá, vyhodí nás z učňáku a půjdeme fárat. Nicméně bylo pozdě na cokoli – přes vodu se zvuk krásně nese a někdo z druhé strany slyšel kytaru. Jedna loď vyplula směrem ke klukům. Jenže Mamut taky nebyl pevný v kramflecích. Dokonce se zkusil usmát: „Kašlete na to, kluci, pojďte k nám, já mám pro změnu angínu, ale tady mě nějak pustila.“
Diskuze k článku (0)