Letadlo přistává. Vystoupím na letištní plochu v Kapském Městě a nadechnu se. Vzduch s vůní Atlantiku mě opět nezklamal. Večer si dávám červené a hovězí steak. Pak už se jen těším, až půjdu na ryby.

text: Jiří Pejchar

Vyjíždím brzy ráno. Ten pohled se nikdy neokouká – všude jen vinohrady a zase jen vinohrady. Na obzoru se tyčí Kapské hory a za nimi teče říčka Elandspad. Sestavím prut a jdu na svoje zamluvené místo. Strmá pěšinka mě vede skalami nad řekou. Paviáni zjistili, že se na jejich území objevil vetřelec a řvou jako – paviáni. Teritoriálními skřeky mi dávají jasně najevo: „Nejsi tu sám!“

Z pěšinky slezu k řece a stoupnu si do vody. Parádní osvěžení, protože zima zrovna fakt není. Navazuju a cikády kolem mě řvou. Moci jim tak naolejovat nožky a křidýlka!

Napočítal jsem jich šest

A jde se na věc. Krásná tůň s proudem nade mnou je plná ryb. To jsem zvědav, kolik vás chytím, pánové! Napočítal jsem jich tam šest, a ještě k tomu stojí krásně v řadě za sebou. Nahazuju na toho prvního. Není to zrovna velký pstruh, ale pro první pokus parádní. Nymfa pluje kolem něj, ale ten prevít se ani nehne!

pstruh duhový
Typicky nažloutle zbarvený jihoafrický pstruh duhový, foto: Jiří Pejchar

Vytahuju mušky z vody a najednou přiletí největší pstruh z tůně a praští po mé spodní nymfě těsně pod hladinou. „Tak to ti teda děkuju, hochu, takhle mi to očesat! Vždyť jsi stál ve frontě až třetí, slyšíš třetí! Styď se!“

Navázáno, nahozeno a ten první trouba se zase ani nehne. „Víš co, chlapče? Ti nad tebou jsou mnohem větší, za trest tě potom vyplaším.

Nádherně zbarvení divocí duháci

„Vidíš, ten nad tebou si dal říct, krasavec.“ Fotečka je nezbytná a za chvíli je v podběráku další chlapák z tůně. Pak další. Nebojte se, byli jen čtyři. Ten první trouba se pak nakonec splašil sám a další duhák z horní řady se na to už nemohl koukat a odplul někam za ním. 

Byl to krásný začátek. Za vzkřeků nějakého blízkého paviána, kterého jsem zatím na skále neviděl, kráčím dál a cikády neúnavně řádí dál. Nacházím další krásné proudky, kapsičky a v nich se sem tam objeví i nějaký pstruží bojovník. Jsou to nádherně zbarvení divocí duháci.

Sluníčko pomalu stoupá

A s tím z řeky rychle mizí i stín. Ryby přestávají brát a pak úplně zmizí. Nemají to sluníčko rády, proto se takhle schovávají odnepaměti. No co, dám si svačinku a pak zamířím k autu. Sedím, koukám kolem sebe, hledám toho paviáního křiklouna, ale pořád nic. Hele, krab! A támhle je další. Házím jim kousek šunky. Nebaští. Asi si ji dají později.

africká řeka
foto: Jiří Pejchar

Najednou řev paviána utichne, asi už mu nevadím. Rozhlížím se kolem, ale opičáky nevidím, ba ani neslyším. Po proudu ke mně připlouvá okousané mladé rákosí. Zvednu hlavu a kus nade mnou se v řece hoduje. Opičky mají rákosíčko moc rády. Tak kolik vás tam je? Pět, šest, sedm, osm! Sedí, cpou se, nevadím jim, protože jsou daleko.

Paviáni hrají na babu

Občas mě největší pavián očkem zkontroluje, ale už si na mě asi zvykl. Po chvíli přibíhají další dva, ale ti se nejdou cpát rákosím. Hrají na honěnou. Lítají v řece jako blázni a předávají si babu. Ne, nevymýšlím si, myslím to vážně! Jeden plácne druhého a ten pak chytá prvního. To je podívaná! Čeho se tu ještě dnes dočkám? Starý opičák baští a nad těmi třeštidly vrtí hlavou, ale od hostiny ho to neodradí. Za chvilku ty dva už pozoruje celá smečka, přestává jíst a já vlastně taky.

paviáni
Paviání dorostenci si hrají na babu, foto: Jiří Pejchar

Pak ale kouknu na hodinky a jejda! Zjišťuji, že jsem se tu nějak zasekl a že se musím vrátit. Pomalu se zvednu. Ti dva se zastaví a otočí na mě, stejně jako ostatní paviáni. Tak nějak si namlouvám, že se mě ptají: „Ty už jdeš? Tak čau!“ Začínají si znovu hrát, civí na mě jen ten nejstarší. Vydrží to až do chvíle, než zmizím z jeho zorného úhlu.

Napsat komentář