Text: Jozef Májsky, foto: autor
V našich končinách nemá toto vakovité hnízdo obdoby, podobnou hnízdní strategii nacházíme u několika tropických druhů pěvců. Právě tento unikátní výtvor je mnoha rybářům známější mnohem lépe než samotný autor hnízda.
Možná se může někdo domnívat, že jméno tohoto ptáka velikosti sýkory nějak souvisí s vláčkem. Není tomu tak, jeho tvůrce měl zřejmě dosti bohatou fantazii, protože hnízdo mu svým tvarem připomínalo šourek s varlaty, které naši prapředci označovali jako moudí.
Pták sice hnízdo nevláčí, spíše s ním smýčí v korunách stromů vítr. Asi nikoho nenapadne, že z tohoto slova pochází i označení holomek. Holomci – holomúdci – byli mladí chlapci, pomocníci kata, kteří ještě měli holé moudí. Tolik jazykovědné okénko.
Síííh, síííh!
I když je hnízdo moudivláčka poměrně velké (13–18 cm vysoké a 8–15 cm široké), v listoví stromů, nejčastěji vrb, uniká naší pozornosti a často se „objeví“ až na podzim, kdy stromy shazují listí. Jeho stavitel se v té době nachází už někde v teplém Středomoří, kam odlétá i se svým potomstvem v srpnu až září. Koncem března nebo začátkem dubna se ale tito sýkorám příbuzní pěvci znovu objeví u našich řek a jezer.
V korunách rašících vrb nebo rákosinách na sebe obyčejně upozorní sameček velmi tenkým protáhlým vábením „síííh, síííh“, kterým láká do svého teritoria samičky. Obyčejně až o něco později (květen – červen), kdy začínají dozrávat semínka vrb a topolů obalená vatovitým chmýřím, začíná sameček moudivláčka stavět zavěšené hnízdo na tenkých větvičkách poblíž špičky větve. Nejprve z dlouhých lýkových vláken (z chmele, kopřiv apod.) vystaví hruškovitý základ (kostru), do kterého potom spolu s přilákanou samičkou pěchuje zmíněné chmýří smísené se slinami.
Hnízdo z tohoto materiálu je téměř bílé. Když si malý stavitel pospíší a použije chmýří z loňského rákosu a orobince, má hnízdo hnědošedou barvu. Když sameček nepřiláká k rozestavěnému hnízdu samičku, ponechá své dílo osudu a začne znovu, někdy bývá pokusů až sedm.
Staví i pro zábavu
Ještě před dokončením hnízda do něj samička snáší 5–8 čistě bílých vajíček. Sameček ji následně opouští, takže trubkovitý vchod si přistavuje sama, výjimečně může mít hnízdo tyto vchody i dva. Tato chobotovitá vletová trubice je hlavním znakem, podle něhož poznáme, že hnízdo bylo dokončeno. Pilný sameček totiž kromě tzv. hnízd výchovných, v nichž jeho partnerky vyvedou mláďata, v průběhu hnízdního období buduje i nedokončená, tzv. zábavná hnízda. V některém roce jich splete až pět. Zbudování kompletního hnízda tvá moudivláčkům 12-20 dní.
Úspěšný sameček moudivláčka obyčejně zplodí během jednoho jara potomstvo se třemi partnerkami. Samičky v dobré kondici mohou zahnízdit i dvakrát do roka. Vajíčka zahřívají ve své houpavé kolébce dva týdny, vylíhlá mláďata ji opouštějí asi po 17–20 dnech. Jejich potravou, kterou jim usilovně nosí matka, je drobný hmyz. Sameček obyčejně pomáhá při krmení pouze jedné ze svých družek. Na podzim a v zimě, kdy rapidně ubude hmyzí potravy, se ptáci přeorientují na semena, v oblibě mají hlavně semínka rákosu.
Protože opuštěná hnízda moudivláčků postupně zničí podzimní déšť, těžký sníh a zimní vichry, lze si již koncem léta a na podzim z našich výprav za rybami přinést kromě úlovku i tento unikátní suvenýr.
Pokud se nám do něj nepustí moli, může nám po řadu let připomínat oblíbené místo v zátoce zastíněné klenbou vrb. A snad se někomu u nahozených prutů poštěstí i vyfotografovat tohoto nenápadného ptáčka s hnědým hřbetem a šedou hlavou s typickou černou maskou, která sahá od zobáku až daleko za oči. Je třeba říct, že ohrožený moudivláček lužní u nás hnízdí jen místy, hlavně v rybničních oblastech a podél větších vodních toků v menší nadmořské výšce, popřípadě i v porostech vrb, olší nebo bříz lemujících starší pískovny.
Počet hnízdících párů na našem území nepřekračuje pět tisíc. Je zajímavé, že ještě v 19. století se moudivláček vyskytoval vzácně pouze na Moravě, do Čech se postupně rozšířil až v průběhu následujícího století.