text: Mirek Brát foto: autor
Hanno se vydal na jih podél pobřeží Afriky. Jednou ze zastávek se stala nynější Essaouira, rodným jménem obchodní stanice Arambys.
Přístav Sahary
Život zasetý fénickou námořní tradicí zdejší pobřeží už nikdy neopustil. Přicházejí Římané, aby obchodovali s místním berberským obyvatelstvem. V prvním století našeho letopočtu zde numidský král Juba zřizuje výrobnu purpuru získaného z plžů – ostranek.
Do antické Evropy putuje africký purpur. Královský nach neunikne pozornosti mocných. Proti proudu purpurové řeky se vydají později lodě Francouzů, Nizozemců, Angličanů i Portugalců. Nejúspěšnější byli zpočátku právě poslední jmenovaní, kteří zde v roce 1506 budují pevnost Mogador. Portugalská nadvláda však nevydržela dlouho. Arabský a berberský svět získává tuto oblast zpět a Essaouira je po dlouhou dobu významným námořním spojovníkem mezi vnitrozemskou Saharou a okolním světem.
Setkání s oceánem
Kartaginská galéra dávno propadla minulosti. Prameny lodního lana držícího kotvu se znovu zaplétají: Historie, země, lidé, osudy, oceán a čas. Ve jménu Hanna Mořeplavce byly vztyčeny první zdi osady Arambys. Políčka obrazů se rychle míhají ve slunci. Na skalách blízkých ostrovů, které později nazvou Purpurovými, se za odlivu lesknou v mělké vodě schránky ostranek.
Oceán vrší svoje dary na pulty tradičního rybího trhu. Pach všech darů moře je tak silný, že vámi doslova prostupuje. Murény, žraloci, ježovky, rejnoci. Obří obsádka oceánu se překlopila právě sem. Afrika se potkala s oceánem a stvořila Essaouiru. Bylo souzeno člověku, aby toto místo objevil, až v něm dozraje touha vyplout na širé moře.
Dinosauři z Maroka
Po hraně pláže v Agadiru se krásně chodí. Písek zde nepálí do chodidel. Podklad je pevný a uhlazený vodou. Boříte se jen minimálně a vaše stopy vypadají jako důkazy prvních kroků člověka na Zemi.
Za zády vaši stopu uctivě smývá hravá vlna. Jen o několik kilometrů severněji je však pláž, kde vydržely otisky kroků celých 85 milionů let. Pravda, nejsou to stopy lidské a nejsou zaznamenány v písku, ale v kamenech. Jde o dvě stovky stop dinosaurů. Jejich objev způsobil před několika lety malou senzaci.
Na straně druhé není v Maroku o nálezy pozůstatků druhohorních ještěrů nouze. Severní Afrika včetně marockého území je lokalitou, kde žil Spinosaurus, dravý vodní ještěr velikostí přesahující i Tyranosaura Rexe, známou hvězdu Jurského parku.
Od rejnoka k ceně útěchy
Společně s mým marockým průvodcem Younessem plaveme ve zvlněném Atlantiku. Vodu oceán převaluje jako v obrovské pračce, takže viditelnost pod vodou je relativně nízká. Přesto se mi Youness na několik minut ztrácí z dohledu, aby za chvíli odkudsi připlaval s rybou třepetající se bezmocně na šípu harpuny. Youness si upevní rybu na opasek a pokračujeme v průzkumu pobřeží. Pod vodou to opravdu není mně důvěrně známé Středozemní moře, ale Atlantik.
I zde se ale potkávám s druhy ryb, které jsem nadháněl před objektiv u pobřeží Krymu v Černém moři či potkával v Jaderském moři u skalnatého pobřeží Istrie. Jedním z nich je i drobný slizoun, který mě zvědavě pozoruje z bezpečí skalní dutiny. Vrátím se na hladinu, abych se nadechl. Před dalším ponořením pod vodu mě zastavuje hlasitý Younessův hvizd. „Rejnok, dole je velký rejnok!“ Youness se snaží harpunou vydolovat parybu z úkrytu malého kamenného kaňonu. Bezúspěšně. Aby mi nebylo líto neuskutečněného setkání s rejnokem, odměnil mě oceán za trpělivost cenou útěchy – velkou, do modra zbarvenou hvězdicí.
Dcery a děti oceánu
Oceán není jen jeden. Vystoupíte z jeho vln a zvrásněný reliéf skal na pláži vám znovu nabídne desítky malých oceánů, tůněk zaplavených slanou vodou. Při důkladnějším pohledu zjistíte, že ani ony nejsou zcela bez života. V jedné objevíte mořskou sasanku, v jiné například i malou chobotnici, která se zde zapomněla při posledním přílivu. I taková nehluboká kaluž v kamenné ošatce je dcerou nekonečného oceánu.
Sardinky i turistika
Maroko je rybářskou velmocí. Významná loviště ryb se nacházejí právě ve vodách v okolí Agadiru. Políčeno na sardinky a další rybí druhy má početná rybářská flotila, která má domovské kotviště v místním přístavu.
Zároveň je Agadir vyhledávaným místem pro celoroční turistiku. Je to díky specifickému zdejšímu klimatu. Letní vedra jsou zde snesitelná a teploty v nejstudenějším měsíci – lednu – oscilují kolem hranice dvaceti stupňů Celsia. Město má moderní ráz. Tradiční starý Agadir zmizel při katastrofálním zemětřesení v roce 1960, které si vyžádalo tisíce obětí a obrovské materiální škody. Destrukce se nevyhnula ani staré portugalské pevnosti nad Agadirem. Ta byla po zemětřesení obnovena pouze jako historizující vyhlídkové místo.
Svobodní lidé
Zmiňoval se o nich již řecký historik Herodotos. Římané je nazvali barbary, protože jejich jazyku nerozuměli. Od slova barbar není už daleko k výrazu berber, který označuje příslušnost k početné populaci původních obyvatel zemí severní Afriky. Jen v Maroku se k berberské národnosti hlásí na 17 milionů lidí! V roce 2011 zde jejich emancipační snahy slaví velký úspěch – berberština se stala po arabštině druhý úředním jazykem Marockého království.
Oni sami si nejčastěji říkají Imazighen – Svobodní lidé. A právě do jedné horské oblasti osídlené Berbery vyrážíme na cestu z Agadiru. Čeká nás 60 km jízdy po úzké silnici a se vzrůstající nadmořskou výškou paradoxně i výrazný teplotní skok, protože se vzdalujeme od pobřeží Atlantického oceánu.Ačkoli jedeme do vnitrozemí, směřujeme za vodou.
Létající kozy
Než k ní dorazíme, čeká nás zajímavé suchozemské intermezzo. Jen na první pohled se může zdát, že zdejší krajina je pro úspěšné zemědělství příliš nehostinná. Opak je pravdou, protože se zde daří stromům argánie trnité, jejíž plody poskytují jeden z nejvíce ceněných olejů pro kosmetický průmysl.
Arganový olej však nachází uplatnění i v kuchyni. Směs tohoto oleje, medu a drcených mandlí nazývaná amlou je součástí tradiční marocké snídaně. Pokud v Maroku uvidíte velký strom, v jehož koruně se pasou kozy, nepřičítejte tento zrakový vjem úžehu. Stáda koz mohou být – v přiměřené míře – pomocníky při sklizni arganových plodů, protože jim z argánie trnité chutná všechno, kromě ořechů, které jsou zdrojem cenného oleje. Po nájezdu stáda „létajících koz“ na arganový strom prý stačí na zemi ořechy sesbírat.
Rajské údolí
Jsme na místě, které se jmenuje Rajské údolí. Voda, která zde proudí v podobě potoků a malých říček, se zasloužila o vznik nádherných oáz, vytvářejících zelené ostrovy palem a dalšího rostlinstva na pozadí pohoří Anti-Atlasu. Zejména pro ženy může mít Rajské údolí i podobu kosmetického ráje. Důvodem je přítomnost zajímavé ryby gary rudohnědé (Gara ruffa).
Malá, maximálně do 15 cm dorůstající rybka, patří do čeledi Cyprinidae. Její přirozenou potravou jsou drobní vodní živočichové. Nedostatek potravy i fakt, že gara nemá zuby, naučil tento rybí druh využívat všech zdrojů potravy. Dokážou si tak pochutnávat i na lidské pokožce. Ovšem, krvavých šrámu se neobávejte. Gara oždibuje nejměkčí odumřelé částky pokožky. Jak bylo zmíněno, nemá zuby, takže sevření jejich „čelistí“ subjektivně vnímáte spíše jako příjemné lechtání.
Gara rudohnědá (podrobněji jsme o ní psali zde) je v posledních letech módním hitem kosmetických salonů v Evropě, kde provádí zákazníkům na nohách specifickou pedikúru. Možnosti potkat se s garou rudohnědou v jejím přirozeném prostředí v Rajském údolí jsem samozřejmě rád využil. Vzhledem k teplotě vody jsem nepoužil ani krátký neoprenový oblek. Byla mi tak dopřána pedikúra rozšířená na celé tělo.
Rozhodně zajímavý zážitek už vzhledem k výborné viditelnosti, která pod hladinou řeky v Rajském údolí panovala. Obvyklou pozornost bezzubých úst gary, omezenou na dolní končetiny, si turisté jinak mohou užít v netradičních kavárničkách. Ty jsou tvořeny plastovými židlemi a stolky usazenými přímo v řece. Stačí se posadit, objednat si něco k pití a pozorovat hejno oploutvených pedikérek u vašich nohou. A klidně při tom můžete napsat svoji mokrou pohlednici z Maroka.
Diskuze k článku (0)