Marková: Občas potřebuju podrazit nohy

Text: Ondřej Cupal

Vyhrála jste 55 zlatých, 17 stříbrných a 14 bronzových medailí. A to všechno ze světových šampionátů. To je neskutečná bilance…
Taky je to už od roku 2009. Tehdy mi bylo jedenáct let a v té době jsem se stala poprvé mistryní světa. Od té doby započal kolotoč, který se ještě nezastavil. (úsměv)

Přesto jsou to neskutečná čísla. Máte čas dělat i něco jiného?
Ono se to dá docela snadno nahnat (ženský casting sport je složen ze sedmi disciplín, z každé je možné získat medaili a o další se bojuje v pětiboji, sedmiboji a ve družstvech – pozn. red.). Dřív jsem se věnovala ještě florbalu, ale právě kvůli rybolovné technice jsem s ním přestala. Teď ještě studuju Fakultu rybářství a ochrany vod v Českých Budějovicích a vedu kroužky s dětmi.

A to vás naplňuje?
Ano. A nedávno jsem si založila živnostenský list a doufám, že ze mě jednou bude podnikatelka.

V jakém oboru?
Mám toho spoustu. Jsem takový malý kutil a vyrábím třeba koupelnovou kosmetiku. V současnosti se zaměřuju na výrobu šumivých bomb do vany.

Z čeho je vyrábíte?
Z různých komponentů. Základem je kyselina citronová, soda, mořská sůl, různé oleje a podobně. Když to pak všechno smícháte dohromady, vylisujete do koule, tak to pak ve vaně šumí a dělá to takové pěkné efekty. Výrobky zatím dávám jako dárky nebo jako výhry do tomboly a podobně. Ale chtěla bych se tomu věnovat víc, založit si e-shop a začít je prodávat.

Budu držet palce. Když se vrátíme k vašim medailím: je pro vás některá z nich výjimečná?
Určitě ta z loňského mistrovství světa (pořádalo se ve švédském Ronneby – pozn. red.) z disciplíny č. 5 zátěž dálka jednoruč; vytvořila jsem hodem dlouhým 78,54 m nový světový rekord. Dodneška se z toho upřímně trochu vzpamatovávám.

Je pravda, že jste ve Švédsku dlouho vedla i mužskou kategorii?
Je to tak. Ženské finále probíhá před tím mužským. A muži v tom svém házeli 71, 72 metrů. Ale během posledních hodů jim začal foukat příznivěji vítr a přehodili snad i 80 metrů. Ale z české výpravy jsem porazila všechny chlapy. (smích)

A těm ostatním musel pomoci vítr…
Dalo by se to tak říct. (smích) Ale pořád to muselo být v předepsaných regulích.

Světový rekord je naprostý vrchol vaší dosavadní kariéry. Jaké byly vaše začátky?
Všechno začalo už od dědečka z tatínkovy strany. Byl trenérem rybolovné techniky v Písku a k tomu přivedl i mého tatínka. Pak jsem se narodila já a můj bratr (Jiří, také český reprezentant – pozn. red.) a oba nás začali trénovat. A byly to tréninky vydatné, vybavuju si, že jsme každý den chodili na hřiště a trávili tam celé dětství.

Neštvalo vás to?
Jo. Štvalo mě, že kamarádi si mohli chodit kam chtěli a hráli si, s čím chtěli. A my museli trénovat a nic jiného. Ale zpětně toho vůbec nelituju.

Rivalita mezi vámi a bratrem byla?
Ani ne. On má svou kategorii a já svou. A ačkoliv jsem to já, kdo tady teď dává rozhovor, Jirka je výborný, ne-li dokonce lepší závodník než já. Ale jeho kategorie je natolik silná, že jeho výsledky zatím nestačí na top umístění. Brácha je mi velkou oporou a teď je dokonce i mým trenérem po dědečkovi, který už se s blížící osmdesátkou trénování vzdal.

Pokud by někoho zaujala rybolovná technika, co musí udělat, aby se jí mohl věnovat?
U nás je bohužel jen několik lokalit, kde se vyučuje. Nejjednodušší je napsat nebo zavolat do nejbližších místních organizací, jestli ji tam náhodou nevyučují. Ale povědomí veřejnosti o našem sportu není příliš velké, a tak se snažím jezdit na rybářské akce, veletrhy nebo třeba společně s kamarádem Jakubem Vágnerem za dětmi, abychom jim ukázali, jak krásný je to sport.

Jaké vlastnosti musí člověk mít, aby byl v casting sportu úspěšný?
Důležité je mít vytrvalost, pevnou vůli a schopnost mít všechno srovnané v hlavě.

Takže psychika?
Přesně. Když přijedeme na závody mistrovství světa, všichni závodníci mají natrénováno a jsou schopni naházet maximální počet bodů. Pak ale záleží na tom, jak člověk zvládne ustát tlak. Příkladem může být Magdalena Kuza z Polska, která na minulém mistrovství světa od začátku výrazně vedla, ale na jedné psychicky náročné disciplíně to neustála a ztratila tam 40 nebo 45 bodů (Polka nakonec skončila 12. – pozn red.).

Máte tip, jak psychicky náročné situace ustát?
Je důležité být v kontaktu s kamarády z týmu, neuzavírat se do sebe, podporovat se a vzájemně si pomáhat. Na posledním mistrovství nás separovali od chlapů a my ztratili možnost mezi sebou komunikovat a podporovat se. Nevěděli jsme ani, jak si naši parťáci stojí. Člověk pak zůstal na hřišti sám a do hlavy se mu draly špatné myšlenky. A to nejde. Člověk zkrátka musí zůstat klidný, být nad věcí, protože v konečném důsledku: o co jde? Vlastně o nic. Jsme zdraví a v pondělí se zase půjde do práce.

To je váš recept?
To je můj recept, vůbec si to nebrat. Teď se mi to říká, ale na tom hřišti jsem nervózní stejně jako všichni ostatní.

Děda mi říkal: ‚Prostě tam přijď, nabouchej to tam a hotovo! Vůbec o ničem nepřemýšlej!‘

Ale vy tyhle situace zvládáte…
Děda mi říkal: ‚Prostě tam přijď, nabouchej to tam a hotovo! Vůbec o ničem nepřemýšlej!‘ Já všechno odházím rychle a za minutu jdu pryč. Stát tam čtyři a půl minuty, jako některé ostatní závodnice, tak to taky nedám. To ne, já mám šikovného bráchu, co mi dobře zpřevoduje naviják, takže se zaměřím jen na terč, nabouchám to tam a mám hotovo.

Jaké máte teď kromě podnikání nejbližší plány?
Letošním rokem bych chtěla pomoct bráchovi s trénováním. Vzít si na starosti naše písecké žačky a juniorky. V našem sportu je totiž ženská technika trošku jiná než mužská.

Budete je učit, aby to tam nabouchali a šly pryč?
Asi jo. (smích) Ale s každou holkou je potřeba pracovat individuálně. Někdo slyší na pochvaly, někdo potřebuje trochu vyprovokovat. Já mám například s bráchou specifický vztah. Z mistrovství světa mu posílám zprávy se svými výsledky hned, jakmile dohážu, a občas si říkám, že jsem udělala dobrý výkon. A on mi třeba odepíše: ‚To si děláš srandu. Házíš jako nějaká juniorka!‘ A mě to nabudí, říkám si, že mu teda ukážu. A fakt jsem pak lepší. Někdo by se z toho rozsypal, ale já ne, já občas potřebuju podrazit nohy a pak ze sebe vydám maximum.

Letošní mistrovství světa uspořádá Hluboká nad Vltavou. Snad se vašemu bratrovi zase podaří vás šikovně vyhecovat…
Nejdřív se tam samozřejmě musím nominovat (to už se Kateřině Markové podařilo – pozn. red.), ale jestli se mi to podaří, tak se na letiště Hosín moc těším. Naposledy se tam šampionát konal v roce 2015, kdy jsem vůbec poprvé vyhrála triple, což je vítězství v pětiboji, sedmiboji i v družstvech. Šampionát je navíc po organizační stránce na špičkové úrovni. A závodníci tam mají srovnatelné podmínky.

Strach z velkého očekávání fanoušků nemáte?
Samozřejmě že přijede rodina a kamarádi a bude se fandit. Když jsem třeba na šampionátu ve Švédsku, tak si řeknu, že vlastně o nic moc nejde, a tady v Česku tlak asi budu cítit. Ale když se to tady povede a vyhraje se, tak je to neuvěřitelné. Reakce fanoušků jsou opravdu nádherné. Tak snad se to podaří.