Často u vody slýchám, že by bylo krásné, kdyby s rybářem vyrazila na ryby i jeho drahá polovička, že by si užili rodinou dovolenou pěkně v přírodě a v klidu. Možná ani nevědí, co si vlastně přejí!
Text: Luděk Švorc, foto: pixabay
Lov ryb je kolbiště, kde se bojuje o návrat do dětství a stáří se hází do propasti zapomnění. Bohužel, po skončení lovu se zase vyhrabe. Svět jakoby měl smysl jenom tehdy, když berou ryby. U vody jsem poznal mnoho rybářů. Machrů od přírody, specialistů na dravce, muškařů, pivařů chodících na ryby s bednou piva… Taky masaře, choleriky i flegmatiky.
Moje žena nepatří do žádné skupiny. Rybolov vnímá jinak než my, muži. Když chytí v Labi sumečka amerického, pouští ho se slovy: „Vždyť má tak krásné oči.“ Syn Luděk to komentuje: „Má ale dobrý maso a je to plevel.“ Pak odchází s pohledem upřeným do nebe.
Začátečníci by snad ani velké ryby ulovit neměli. Vtiskne jim to do duše pocit, že je budou chytat pořád
REKLAMA
Místo na Sázavě, kam každoročně jezdíme, je krásné jako předsálí rybářského ráje. Skála vystoupila z řeky a vytvořila na stezce malé pahrbky, v hlubině pod nimi však leží mohutný masív. Osiky tvoří slunečník zachycující paprsky slunce. Poslal nás sem kamarád, mlynář Honza. Skoupě procedil: „Mohl by tam ležet candát.“
Moje žena byla v tom čase rybářský elév. Nastražili jsme mrtvé ouklejky a chytali naději. Sázava monotónně šuměla, na větvích zpívali ptáci. Rybářka na stoličce poklidně klimbala. A pojednou, kdo by to čekal: Prásk! Těžký policajt s třeskem narazil do těla prutu, který se počal ve vidličkách kymácet. I rybářka se překvapením zapotácela. Přesto srdnatě uchopila prut a začala točit kličkou. Celé napružené tělo vyzařovalo údiv nad velikostí ryby. Cobydup jsem stál úslužně s podběrákem vedle ní.
„Měj vlasec pořád napnutý,“ špitl trenér ve mně.
„Neraď,“ ozvalo se buldočí zavrčení.
U břehu candát boj vzdal a položil se na hladinu. Ukázal se v celé své kráse. Podebrat unavenou rybu bylo jednoduché. Napíchl jsem rybářce novou rybičku a posadil se ke svým prutům. Vzápětí cvak a situace se opakovala, jen s malou změnou. Žena zdolala candáta s protivnou samozřejmostí. Ryba byla ještě o pár centimetrů delší. Začátečníci by snad ani velké ryby ulovit neměli. Vtiskne jim to do duše pocit, že je budou chytat pořád.
Při zpáteční cestě do mlýna jsem nesl vezírek, z něhož svítily psí zuby candátů. Řeka byla obsazena lovícími rybáři. Všichni mi gratulovali. Vysvětlení, že ty krasavce chytila moje žena, nebrali vážně. „Jasně, jasně,“ říkali a významně na mě mrkali. Rybářka zvedla hrdě hlavu a zaťala zuby.
K zamilovaným místům, kam jezdíme každý rok, patří Lužnice pod Bechyní. Toho roku byl rybolov diktován základním faktem. Ryby nebraly. Chytal jsem na feeder, návazec 0,12, malé háčky. Jemněji jsem to neuměl. Od pozorování špičky prutu mě už bolely oči. Žena chytala jako obvykle na těžko. Bylo to pohodlné a dalo se u toho dřímat. Siestu náhle přerušilo vytoužené cvak! Policajt narazil do prutu. Rybářka procitla ze snu a reflexivně přisekla. Zdolat čtyřkilového kapra se silným vlascem nebylo složité.
„Tak si ho vykuchej a naporcuj. Udělám řízky a máš pár dní co jíst,“ pronesla věcně lovkyně. Pokořen jsem vytáhl super jemně sestavený feeder a šel kuchat kapra. Ryby jím rád.
Druhý den ráno jsem byl poctěn úkolem nabodnout nástražní rybičku rybářce i sobě. Nastražili jsme na štiku. Opět jsem chytal na oblíbený feeder. Sem tam se spletl střední cejn. Po chvíli vedle něco zachrastilo a ohnutý prut kolegyně neomylně prozrazoval, že zdolává štiku. Úslužně jsem ji podebral a vyměnil nástrahu. Po chvíli přišla další. Byla menší, dostala svobodu. Zkontroloval jsem svůj nastražený prut, zda nechytám na železo.
Kdepak, rybička byla jako čiperka. Třetí zubatá mé sousedky už měla víc než sedmdesát čísel. Za nespravedlnost mě popudila. Chycení velké ryby bylo pro mě v tu chvíli zřejmě tak pravděpodobné jako nárůst třetích zubů. Vzdálil jsem se do chatky a poctivým lokem slivovice zapil žal.
Moje kultovní řeka Berounka v pozdním jaru byla přímo balzámem na duši. Žena, přítel Jiřík a já jsme tykadly vlasců prohledávali pokladnici řeky. Voda voněla jitřní vůní a ryby hrály na tympány hladiny. Plesk vlevo, plesk vpravo, plesk přímo pod našima nohama. Zdálo se, že nám Berounka strojí posvícení. Kamarád Jirka i rybářka nahodili na těžko a pohodlně se uvelebili v křesílkách.
Kdyby náš patron sv. Petr nebyl svatý, věřil bych, že je na ženské. Takové nadržování volá do nebes
Já, známý čudlař, jsem lovil na plavanou. Vnadění zabralo, začal rybí tanec. Brzy jsem ulovil zelenošedé plotice, stříbrné cejny, zelenavé líny a tři vypasené kapry. Opravdu rybářská hostina. To už stál dvoumetrový Jirka u mě a nevěřícně kroutil hlavou nad slabým vlascem a malým háčkem. Napichoval jsem 3×3 milimetry pařeného rohlíku. Ryby braly přímo zběsile. Jiřík zvyklý z Labe lovit na zaběhlé těžko, silný vlasec a poctivé háky, nevěřícně zíral. Vrátil se sklesle ke svým těžkařským prutům. Náhle třesklo nečekané prásk! Kamarád nevěřícně přisekl a něco bystrého už křižovalo bleskovými výpady řeku. Občasné záblesky brázdy po hřbetní ploutvi protínaly hladinu jako lesklé rapíry. Po lítém boji zdolal nádherného pstruha duhového. Pryč byla skleslost? Natřásal se jako kohout…
Jen rybářka nic. Našemu rybářskému štěstí se smála. Už jsem začal věřit ve spravedlnost rybářského patrona. Náhle koutkem oka zahlédnu stojící ženu a ohnutý prut. Rozléhá se naříkání prokluzující brzdy navijáku. To už vedle ní stál Jiřík s podběrákem velkým, že by do něj mohl chytat hrochy. Ruce šťastné rybářky již umdlévaly.
„To bude kapr jako tele,“ mudroval jsem.
Boj trval dlouho. Stála rozkročená, ve tváři soustředěný výraz. Zmizely stromy, lidé a nakonec i řeka. Zůstal jen slastný tah a vlasec mizející v hlubině. My, přihlížející, jsme už pokřikovali příval nesmyslů. Z vody se nečekaně vynořila velká hlava. Zamrskala vousy a zmizela. Nakonec se uplatnil Jirka s posmívaným obrovským podběrákem. Zběsilý cákot ustal. Vedle ženina sumce naše úlovky rázem vybledly.
Kdyby náš patron sv. Petr nebyl svatý, věřil bych, že je na ženské. Takové nadržování volá do nebes.
Diskuze k článku (0)