Text: Zdeněk Edelmann, foto: www.rybolov.com
K celodenní výpravě z pohodlí našeho rybářského kempu dále na sever jsme se rozhodli čtvrtý den pobytu. Když odhlédneme od faktu, že na druhé straně řeky nebo druhé straně zátoky jsou vždy větší ryby, byl náš téměř stokilometrový výlet výsledkem večerní úvahy na téma: Nejsou ryby v okolí základny příliš ochytané?
Vždyť zde už měsíc den co den chytají nejméně čtyři lodě! Představa čtyř lodí, tedy 8-12 rybářů, kteří za měsíc prochytají nebo dokonce vychytají několik stovek kilometrů čtverečních pobřeží je sice úsměvná, ale když se zaměřujete na hladinovou přívlač, především na popping, je pravdou, že rybám se zvuk hladinových nástrah velmi rychle oposlouchá, mnohé získají s poppy neblahé zkušenosti a přestanou na ně reagovat.
A protože v akčním rádiu 50 km, což je vzdálenost, kterou při běžném celodenním rybaření obvykle projedeme, bylo dobrých míst na popping do tuctu, chtěli jsme zkusit nová loviště.
Naše představy ještě rozjitřil rybářský průvodce John, když nám na telefonu ukázal sérii velkých kranasů, ulovených před měsícem u sopečných ostrůvků, které jsme občas zahlédli na severním obzoru. Bylo rozhodnuto: plachetníky a kanice jsme chytali v minulých dnech, teď uzrál čas na velké kranasy.
Tři skály
A tak přenecháváme loviště plachetníků druhé polovině výpravy a na dvou malých katamaránech vyrážíme na sever. Na otevřeném oceánu občas míjíme hejna drobných tuňáčků bonito, jednou se objevují i velcí tuňáci žlutoploutví, ale my nezastavujeme. Naše lodě doslova letí po hladině, která se leskne v ranním slunci.
Nikde ani vlnka – úplný olej. Po více než hodině jízdy se před námi zdvíhají několik desítek metrů vysoké skalní stěny tří ostrůvků. Vlastně to nejsou ani pořádné ostrovy, ale jen tři obrovské balvany, které zde zůstaly jako připomínka prehistorické sopečné činnosti. Ční tady z hlubin oceánu několik desítek kilometrů od pobřeží a ryby takovéhle místo rozhodně nemohou ignorovat. Ostatně, těch několik set racků a rybáků hnízdících na skalních stěnách se také musí něčím živit.
Saša s Vaškem volí trolling – tažení wobblerů za jedoucí lodí, já s Milanem si připravujeme dvousetgramové vláčecí pruty a poppy. Půl hodiny usilovně vláčíme vydatně povzbuzováni naším průvodcem, ale marně. Několik záběrů či spíše „sledovaček“ bylo více projevem zvědavosti než hladu. Protože mě od vláčení 160 g těžkého poppu už začínají bolet ruce a záda, měním ho za stickbait.
Váží asi polovinu, ale především klade ve vodě mnohem menší odpor. Až do chvíle, kdy mi nástrahu jen pár metrů od skalnatého břehu nekompromisně smete z hladiny útočící ryba. Nemusím ani zasekávat – dotažená cívka navijáku se dává do pohybu a mám co dělat, abych prut udržel. Ryba se snaží dosáhnout korálů, které se zdvihají ode dna, ale to jí nedovolím.
Rvu ji k hladině, co mi síly stačí, a po deseti minutách začínám získávat převahu. Rybě evidentně dochází energie nebo spíše kyslík. Ve vodě, jejíž teplota dosahuje téměř 28 °C, ho moc není a je tak v nevýhodě. Metr po metru získávám zpět ztracenou šňůru a po chvíli se v křišťálově čisté vodě objevuje černostříbrné tělo vysoké ryby. Je to kranas obrovský, neboli GT (giant trevally). Po vyfotografování pouštíme sedmikilového bojovníka zpět na svobodu a zanedlouho k nám přijíždí loď našich kolegů. Dostali se do hejna královských makrel (Scomberomorus sp.) a za necelou hodinu nachytali rodinám našich kapitánů tolik ryb na sušení, že budou mít co dělat, aby je snědli do Velikonoc. Většina z nich byla okolo metru, ty největší měří 112, 115 a 120 cm.
Diskuze k článku (0)