Lužní krajina aneb Nepleťme si pojmy s dojmy

Každý z nás se dívá na svou oblíbenou řeku a krajinu kolem ní osobitým způsobem přes své neopakovatelné zkušenosti, zážitky a pocity. Právě proto jí mnozí z nás dávají různé přívlastky, kterým nemusejí všichni rozumět.

text: Jozef Májsky

Přesto nás ale život občas nutí používat i exaktnější mluvu, abychom si při projednávání různých problémů spojených s řekami a lužní krajinou porozuměli – i když jsme ze vzdálených koutů republiky.

Geografové používají pro označení krajiny nacházející se podél řek pojem říční krajina. Patří do ní jak samotná řeka, tak všechno, co vodní tok vytvořil nebo zásadním způsobem ovlivnil od skončení doby ledové až po dnešek.

Pro lidi svázané nějakým způsobem s řekou je známější pojem říční niva. Ta ale představuje pouze jeden z ekosystémů říční krajiny. Nepatří do ní ani samotná řeka, která představuje osobitý ekosystém, i když je třeba zdůraznit, že tyto ekosystémy jsou navzájem propojené a vzájemně se výrazně ovlivňují, vytvářejíc pestrou mozaiku lužní krajiny.

Vždyť niva by nemohla vzniknout bez řeky, která tuto mírně nakloněnou rovinu vytvořila ze sedimentů přinesených a usazených během povodní.

Tyto sedimenty v říční nivě, naplavené ve čtvrtohorách povodněmi a pak dále modelované řekou, pojmenovali odborníci aluvium. V přeneseném slova smyslu jsme si pak tímto pojmem, kdysi vymezujícím část čtvrtohor (tj. po potopě) zvykli označovat celou říční nivu (aluviální niva), obyčejně i s řekou.

Ještě před několika staletími byly říční nivy ohraničeny pouze přirozenými říčními terasami, po nichž se rozlévaly vody za nejvyšších povodní. Jejich vývoj tehdy řídily pouze přírodní procesy.

Pak ale člověk postupně začal řeku protékající vlastními sedimenty (aluviální řeka) – obyčejně meandrující – spoutávat pomocí hrází ve snaze omezit její svévolné přesuny v rámci nivy (korytotvorná migrace). Tím došlo k diferenciaci aluvia na aktivní aluvium, které bylo při povodních i nadále zaplavováno a pasivní aluvium, část říční nivy za hrází, do které se voda z koryta už nevylila.

Území přiléhající k vodnímu toku, které je při průtocích přesahujících kapacitu koryta zaplaveno, označujeme i jako inundační území, zkráceně inundace. V podstatě je to aktivní aluvium.

Ze začátku, resp. tam, kde žili skromnější lidé, byla půda v pasivním aluviu využívána pouze pro zemědělské účely, pak se však do původně záplavového území začali stěhovat lidé, vybudovali zde sídla, podniky a infrastrukturu, spoléhajíc se na ochranné hráze.

Tzv. bezpečná niva se ale většinou, někde dříve, jinde později, ukázala jako špatné řešení. Mírné klimatické změny, celková devastace okolní krajiny, která postupně ztratila schopnost zadržovat vodu, chybné výpočty, resp. další faktory odstartovaly na přelomu tisíciletí období tzv. katastrofálních povodňových škod.

Události v různých končinách Evropy naznačují, že vzniklou situaci lze vyřešit pouze přehodnocením lidské hamižnosti a navrácením většiny zastavěných říčních niv jejich původnímu účelu. Řešit vzniklou situaci výstavbou dalších přehrad mohou jen nekompetentní hazardéři.

Bohužel mezi ně patří nejenom politici, ale i odborníci, kteří si říkají národohospodáři. Suché poldry nepředstavují o nic lepší řešení. Lokálně sice mohou do jisté míry nahradit okleštěnou říční nivu, stejně jako přehrady – ale potřebují prostor bez staveb! Na rozdíl od přehrad pak nevyprodukují ani kilowatt elektrické energie a prakticky vždy podobně hyzdí ještě místy zachovalou lužní krajinu.