Bylo, nebylo. Toho času mrzlo, až praštělo. Paní Zima nekompromisně zavřela krásné modré oči rybníků, rybníčků, jezer a jezírek… Duše rybolovců posmutněly, kraj mistra Krčína přikryla těžká bílá peřina. Takhle nějak by mohla začínat pohádka, ale zpátky do světa rybářského, takže vlastně zpátky do pohádky… 

Text: Radek Matouš, foto: autor

Český národ je hravý a soutěživý. Stejné je to i v kraji na jihu Čech, kde nemáte na pětilistých růžích ustláno a kde vám medvědi dávají dobrou noc. Bez váhání využívám nabídky pánů z modré růže. Míjím jejich sídlo v jihočeském Hradci a pomalu a opatrně vedu svého oře na místo soutěžního klání.

Je únor, opravdu bílý a konečně stojím v plné fotografické zbroji na břehu malého soukromého rybníčku. I přes mrazivé počasí je lid jihočeský plný optimizmu a chutě do boje o přízeň sv. Petra. Dnešní soutěžní klání vyhraje ten, kdo přežije a odměněn bude ten, kdo uloví „největší rodinu“ královny místních vod.

Místní panovník Vašek uděluje krátké a stručné pokyny: „Co nejšetrnější zacházení s panovnicí rybího království – rychlý zásek, rychlé změření, co nejkratší doba na focení a opatrně zpátky do ledového království. Dvě hodiny se loví na jednom místě, pak následuje krátká relaxační přestávka a odpoledne se pokračuje na nově vylosovaném místu.“

Jsem rád, že jsem tady dnes jako dokumentarista, protože rychlost a opatrnost je něco, na co jsem už vzhledem ke svému věku dávno zapomněl. K vám jsem vždy upřímný, takže s pravdou ven – ani jedna z dotyčných vlastností mi nikdy neříkala pane. Můj táta dokonce říkával, že umřu na rychlej pohyb. Jako hrdina zpomaleného filmu se tak mezi prokřehlými Jihočechy doslova ploužím.

Dáš si?

Nabídka zmrzlé slečny mě překvapila. Načatá litrovka bílé tekutiny s vůní jara mě ale studu rychle zbavuje.

„Jdu do toho,“ odpovídám a dvakrát mocně polykám. Žaludek dostává příjemnou horkou sprchu, pod jiskřivým pohledem místní krásky se ostatně rozehřívá i má duše. Až nyní mi dochází, proč jsem tady. Zkouším polohu ležícího střelce a třesoucím se okem hypnotizuju krásnější polovinu lidstva.

„Na pohodu, lidi!“ slyším v dálce Karla nebo Václava, ale jména nejsou důležitá. Jen pro ten dnešní den stojí za to žít, vybavují se mi v hlavě slova mistra Nového. Smích a pohoda na straně jedné, klid a koncentrace na straně druhé. Souboj je ale souboj.

Mám!

První výkřik a už je tady jenom jedna strana – ta soutěživá. Královna místních vod má pouhých 53 cm, ale je tím správným impulzem pro zmrzlá jihočeská těla. Hlasy sílí. Křupající led prozrazuje změnu taktiky. Týmy se radí a zkoumají stav svých nástrah. Vanička s rybičkami je v silném jihočeském obležení. Čerstvá rybí těla putují zpátky do vody. Všichni s napětím čekáme na reakci místních královen.

„Franta, Franta má,“ ozývá se z opačné strany rybníka. Startuji svých 110 kg živé váhy. Znovu se pokouším o rychlý pohyb, protože příkaz zněl jasně – co nejkratší doba focení. Tak krásný let vzduchem by mi určitě záviděl i legendární krasobruslař Ondrej Nepela.

Nechtěný pokus o dvojitého odpíchnutého Rittbergra, končí jedním málem zapíchnutým Matoušem. Z grimasy zkouším udělat křečovitým úsměvem obličej a jihočeské družině ukázat, že ještě do starého železa nepatřím. Pořizuji pár povinných fotek a odcházím středem trochu na kraj, kde v pokoji odpočívají mí rybářští kolegové v boji – David a Patrik.

Odpočinek je důležitý i pro Jihočechy

„Na pohodu, Ráďo,“ ironicky mě vítají parťáci. David automaticky nabízí své místo na sezení. Bez řečí přijímám. Jsem rád, že mladíci v sobě mají alespoň kousek slušného vychování. Popíjíme peckovici a krásně mlčíme. Stejně je ten život krásnej…

Dopolední lov se začíná slušně rozbíhat – hubený dlouhán chytá hubenou kudlu o délce 52 cm, plnoštíhlý brunet chytá plnoštíhlou o délce 67 cm a sympatický tlouštík přidává docela slušně vypasenou macatici o délce 69 cm. Úspěšně bodují i děvčata a tak těsně před polední přestávkou bilancujeme. Deset šťastných rybaříků vrátilo do mrazivé ložnice 13 neméně šťastných ryb.

Mrazivé vtipy, teplé párky a horký grog, ohlušující smích i ticho, přátelské pošťuchování i těžká ironie, jiskrná peckovice i voda bez bublinek, pohoda i neklid, který vyháníme dalším losováním. Taková je polední jihočeská relaxace.  Přestávka je u konce a všichni vyrážejí na značky. První polovina ukázala, jak důležitý je los. Osamocené dírky na levém kraji rybníka jasně vítězily nad pravou stranou, která vypadá jako značně proleželý ementál. Ticho a klid prostě k rybám patří.

Odpolední lov přináší dalších sedm zubatých. Nálada je i přes mrazivé počasí stále vřelá. Blíží se vyhlášení výsledků. Dnes tady ale vyhráli všichni, kdo přišli, jenže na stupně vítězů se vešli jen ti tři nejlepší…

Mrazivé dírkování zahřeje. Je příjemné, že možností lovit na dírkách přibývá i u nás. Takže hurá k vodě a mějte se hezky, třeba jihočesky.

Napsat komentář