Většina lidí považuje labuť mezi opeřenci za vzor vznešenosti a krásy. V mysli mnoha z nich představují tito ptáci ideál věrnosti, spořádaného rodinného života, obětavé péče o potomstvo a jiných cností, které mnoha lidem chybějí. Rybáři je v lásce příliš nemají.

text: Jozef Májsky

Bohužel, tato idealizace koresponduje s realitou jen částečně. Na tomto místě bych nerad vyvracel různé polopravdy nebo mýty spojované s labutěmi, to přenechám odborníkům – ornitologům. Není tomu tak dávno, co jsem psal o těchto vodních vrubozobých jako o nejdrzejších nezvaných hostech, kteří rybářům na mnoha lokalitách znepříjemňují život.

Brání rybaření?

Protože se v případě labutě velké jedná o (částečně synantropizovaný) druh zvyklý na přikrmování ze strany lidí, značné procento labutí běžně obléhá stanoviště bobkařů. Těm buď jen ztěžují, nejednou ale i úplně znemožňují lov. Právě rybáři sledující téměř denně dění kolem vody dobře znají agresivní chování labutí při krmení, kdy vedle nich mnohem početnější kachny nebo lysky hrají druhé housle a utrží od nich nejeden štípanec nebo klovnutí.

Bohužel se tito robustní ptáci takto prosazují i v hnízdní době, kdy hnízdící pár běžně útočí na rybáře (agresivnější bývá samec) a nejednou se mu podaří vytlačit z rybníka všechny větší vodní ptáky (kachny, potápky apod.), vzdorovat mu dokáží pouze lysky.

Škodí, ale je chráněná

Právě proto ornitologové považují labuť velkou za expanzivně se šířící druh, který lokálně hodnotí jako škodlivý element v původních ptačích společenstvích. Zatím se o redukci tohoto druhu nemluví, doufejme, že jeho populační růst nebude dál pokračovat.

labuť velká
Pro labuť velkou je typický oranžový zobák a černý hrbol při jeho kořeni. Foto: Jozef Májsky

Snad by mohlo pomoci i oživení středověkých gastronomických tradic – labutě se tehdy často objevovaly na slavnostních tabulích šlechty. To by ale musela být labuť vyňata ze seznamu chráněných druhů. Místy působí hejna těchto býložravců, hlavně zimních hostů ze severní Evropy, značné škody i na zemědělských plodinách, kupříkladu řepce.

Jak ulevit ochráncům přírody

Protože jde o špatné letce, dosti často dochází ke kolizím těchto těžce létajících ptáků s vodiči elektrických vedení, což pak zbytečně zatěžuje ochránce přírody. Ti na záchranu zraněných jedinců věnují neúměrné množství energie i financí, které by mnohdy našly smysluplnější využití. Třeba na monitoring dalších druhů labutí, které se příležitostně objevují na našich vodách.

Údaje o výskytu vzácnějších opeřenců si cení jak ornitologové, tak i ochránci přírody a rybáři jim mohou být svými pozorováními prospěšní.

Druhy labutí

Labuť velká je obecně dobře známý druh. Přesto si ji laik může hlavně od podzimu do jara splést s podobnou labutí zpěvnou. Oproti své „sestřence“ je tento zimní host ze severu Evropy trochu štíhlejší a při plavání nemá esovitě prohnutý, ale vztyčený krk. Rovněž není tato labuť tak načechraná, křídla nosí přitištěná k tělu, takže nemá bojovný postoj své robustnější příbuzné.

labuť zpěvná
Labuť zpěvná má zobák žlutý s černou špičkou, hrbol jí chybí. Foto: Jozef Májsky

Hlavní rozdíl ale najdeme na hlavě. Oproti labuti velké, pro kterou je typický oranžový zobák a černý hrbol na jeho kořeni, má labuť zpěvná zobák citronově žlutý s černou špičkou, hrbol jí chybí. Jak napovídá druhové jméno labutě zpěvné, je pro ni typický hlasitý troubivý hlas, který vynikne hlavně za letu. Zvukové projevy její běžné příbuzné rybáři dobře znají, většinou je to jen jakési chrčení, syčení nebo krkání.

Další příbuzné

Letící labutě velké často zpozorujeme díky charakteristickému zvuku, který vydávají mávající křídla. Na rozdíl od nich labuť zpěvná i její zmenšená kopie – labuť malá, létají tiše. Posledně zmíněný vzácný host ze severní Evropy na rozdíl od obou svých příbuzných dokáže vzlétnout z místa, zatímco těžší labuť velká i zpěvná potřebují k tomu, aby vzlétly, dlouhý rozběh.

labuť malá
Labuť malá má na zobáku méně žluté barvy, černá se táhne od špičky po svrchní straně až po jeho bázi. Foto: Jozef Májsky

Přestože labuť malou v přírodě zahlédne asi jenom pár šťastlivců, je třeba zmínit, že spolehlivě ji od labutě zpěvné poznáme především podle barvy zobáku. Má na něm méně žluté barvy a černá se táhne od špičky po svrchní straně zobáku až po jeho bázi.

Dárek od protinožců

I když si většina lidí spojuje labuť s bílou barvou, tuto vžitou představu úplně postavila vzhůru nohama labuť černá. Snad to bude tím, že pochází od protinožců z Austrálie. Poměrně často se chová v zoologických zahradách a různých zookoutcích, odkud jednou za čas pár ptáků uletí na svobodu, kde se jim daří docela dobře. Uprchlé labutě černé byly pozorovány jak v naší přírodě, tak i v okolních zemích, dokonce se jim vzácně podařilo vyvést i mláďata.

labuť černá
Z chovů občas do volné přírody uletí exotická labuť černá pocházející z Austrálie. Foto: Jozef Májsky

Těšit bychom se z toho ale neměli, nebylo by totiž vůbec dobré, aby se tento exotický druh zabydlel v evropské přírodě a rozšířil tak řady nepůvodních druhů. Některé z nich považujeme za invazní škůdce, proto se ocitly na „černé listině“ taxonů, kterým EU vyhlásila válku.