Text: Matouš Hejduk, foto: autor
Vyrůstal jsem ve městě, kde protéká potok, u něhož rybáře nespatříte. Jelikož jsem jako čerstvý a zvídavý rybář chtěl znát všechny revíry v okolí, začal jsem rybařit i v těchto místech.
Úlovkům jsem moc velikou naději nedával, spíše jsem očekával menší bílé ryby, nejvýše do délky 30 cm. Byl jsem ale příjemně překvapen, když jsem zjistil, že v malém potoku mohou žít i ryby mnohem větší. Byli to půlmetroví tloušti, obrovští potočáci či duháci, trofejní plotice, perlíni a okouni, které se mně a mým kamarádům podařilo zdolat. Naším častým úlovkem také byli kapři a štiky. Byly to zkrátka ryby, které byste tu nečekali.
Připadal jsem si jako král revíru, když mě kolemjdoucí sledovali, jak z vody tahám jednu rybu za druhou. Divili se, že zde vůbec něco žije. Velice často jsem se ale také pouštěl do debaty se staršími rybáři, kteří mi líčili lov na potoce před desítkami let.
Jeden vyprávěl o úlovku 80cm štiky z již dávno zaniklé tůně, jiný vyprávěl o hejnech obrovských okounů… Většina se mi ale svěřovala s úlovky úhořů: „Jó, mladej, pod tím jezem jsme lovili tenkrát metrový úhoře.“ Nebo: „To jsem tam tenkrát hodil mrtvého hrouzka a hned zabral úhoř tlustej jako moje ruka, měl nejmíň tři kila.“
Právě lov úhořů mi vždy připadal a stále připadá jako ten nejtajemnější a nejkouzelnější. Přestože většina tvrzení o zdejším výskytu těchto ryb možná byla trochu přibarvená a některé pohádky zaváněly rybářskou latinou, začal jsem věřit, že si zde „metrovou hadici“ taky jednou chytím.
Vždyť i z odborné literatury je známo, že úhoři migrují i do těch nejmenších potůčků. Od těch dob mi lov na potocích připadá ještě kouzelnější. Většinu květnových a červnových večerů prosedím tiše u vody, kterou byste v místech překročili suchou nohou a čekám, až mi na rousnici na dně zabere vytoužený noční dravec. Je to nepopsatelný pocit.
Kdybych trofejního úhoře ulovil kdekoliv jinde, na velké řece, či v rybníku, úlovek by mi tak vzácný nepřišel. Času jsem tu již strávil mnoho, ale abych byl upřímný, většinou ulovím spíše okouna či tlouště. Ani ta malá tkanička nepřijde! Vlastně jsem za to šťasten. Při každém dalším lovu pociťuji stále větší vzrušení. Poté, co jsem si již vyslechl tolik svědectví o výskytu těchto tajemných ryb na tomto tajemném revíru, jsem si jist, že zde jsou a čekají na mě.
Z toho jasně plyne, že na rybaření kolikrát nejsou nejdůležitější úlovky, zato touha po nich a pocity, které prožíváte. Chápu, že mi teď asi moc nerozumějí ti, kteří si jdou pouze ulovit lacinou večeři a nad podobným tématem se ušklíbnou, jenže většina z vás se s podobnými pocity setkala.
Každého pravověrného rybáře láká nějaká voda, ať už je to potok, veletok či rybník, každého láká nějaká jiná ryba, ať už úhoř, štika či kapr. Každý má jiné pocity, na které bude jistě jednou vzpomínat…
Já si vždy rád vzpomenu na noční lov úhořů na potoce, kde jsem vlastně žádného úhoře nikdy neulovil.
Diskuze k článku (0)