Kladivo českého vikinga: Bžunda s úhoři

Duben začíná aprílem, což je vždy ideální příležitost si z někoho vystřelit, napálit ho, prostě vyvést mu nějakou bžundu. V prvorepublikových časech patřilo slovo bžunda dokonce do rybářského slangu. Pokud rybář vyprávěl, že se vrátil od vody s bžundou, bylo všem hned jasné, jak asi rybolov probíhal a že nechytil ani čudlu.

text: Zdeněk Hofman

Ryby si z nás však tropí bžundu stále, nejen na apríla. Králem vtipálků z rybí říše je bezesporu úhoř. Dostat se tomuto výtečníkovi na kobylku bývá někdy hotové umění. Kromě nevypočitatelné povahy je život úhořů zahalený i rouškou tajemství a záhad. Dodnes není zcela známo, jak se hadi vlastně rozmnožují.

Stoprocentně samice

Úhoři se třou na jediném místě na světě. Nikdo neví, proč je to zrovna v hlubinách Sargasového moře. Vylíhnutý potěr, zvaný monté, vyráží zpět k pobřeží. Samci zůstávají v moři, samice však vplouvají do řek a celý život tráví ve sladké vodě. Úhoř chycený v našich vodách je tedy stoprocentně samice, která se po dosažení pohlavní dospělosti vrací zpět do moře. Za svůj život dokáží úhoři překonat vzdálenost několika tisíc kilometrů.

Mýty a pověry

Už jako kluk jsem s napětím poslouchal historky starých rybářů o úhořích hejnech, vylézajících za bouřkových nocí z vody na hrachová pole, kde si pochutnávali na sladkém hrášku. Je až neuvěřitelné, jak bývala tato báchorka rozšířená a občas si na ni někdo vzpomene i dnes.

V místech kolem Labe, kde jsem bydlel, se hrách pěstoval celkem běžně, na žádného úhoře jsem však mezi lusky nikdy nenarazil a nikdy jsem taky neviděl, že by někomu na hrách zabral. Jak tato pověra vznikla, už asi nezjistíme.

Jisté je, že úhoři při zpáteční cestě do Sargasového moře čelí mnoha překážkám a některé krátké vzdálenosti dokáží překonat i po souši. Je tedy možné, že vodního tuláka někdo načapal ve chvíli, kdy si zrovna krátil cestu přes hrachový záhon – a legenda byla na světě.

Úhoř velký jako lidská paže

Někdo se úhořů dokonce bojí. Ryba, která svým tvarem připomíná spíše hada, vzbuzuje v mnoha lidech fobii. Znám několik rybářů, kteří rybaří celý život, ale na hada si nikdy nesáhli a pokud jim nějaký přece jen zabral, musel jim pomoci kolega, nebo ho rovnou s hrůzou odstřihli.

S otevřenou pusou jsem vyslechl příběh kamaráda, který málem zešílel, když po urputném souboji zjistil, že má na háčku úhoře, velkého jako lidská paže. V hrůze prý málem spadl do vody, protože byl u vody úplně sám a nevěděl, co má dělat. Nakonec ho zachránilo cigáro, které žmoulal v puse. Rychle vlasec upálil, sbalil pruty a čtrnáct dní se u vody neukázal.

Orel a ryba

Jako kluk jsem měl z úhořů taky respekt. Hadí podoba mi nevadila, v knihách jsem ale vyčetl, že mají jedovatou krev. Stačilo však, aby mi první had zabral a všechny obavy byly ihned rozptýleny. Vlastně na ně nebyl ani čas. Úhoř šel z vody hladce, na břehu se však utrhl a prchal zpátky do vody. Pud pravěkého lovce na strach zapomněl. Chtěl jsem zvítězit, nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo.

Vrhl jsem se na rybu jako orel a zaťal do jeho slizkého těla drápy. Váleli jsme se po zemi tak dlouho, až jsme byli celí zaprášeni suchou zemí, což znamenalo mé jasné vítězství. Babička kouzelnou rybu upekla na másle a na kmíně. No a po takové dobrotě mě všechny obavy z jedovaté krve opustily nadobro.

Když kvetou trnky…

Hlavní sezona trvá od dubna do konce srpna. Staré rybářské přísloví praví, že na jaře začínají úhoři spolehlivě brát, když kvetou trnky, kaštany, popřípadě jiné stromy či keře. V různých oblastech se totiž mluví o jiných květech, takže na samotném druhu dřeviny asi nebude tolik záležet.

Nejdůležitější je teplé počasí, které vodu dostatečně prohřeje. Úhoři jsou však velmi náladoví, většinou neberou a leží zahrabaní v bahně nebo kamenech. Jejich čas přichází hlavně v letních bouřkách. Obloha se zatáhne, začne pršet, voda se zakalí a úhoři začnou hodovat.

V takových chvílích bere opravdu jeden za druhým a rybář, který má to štěstí být u toho, je nestačí vytahovat z vody. Je to úplná pohádka a rybářský svátek dohromady.

Při lovu na položenou používám jednoduchou montáž s průběžným olovem. Dobrý je i obratlík, protože úhoř se během souboje neuvěřitelně kroutí a vlasec nemusí vydržet. Proto nikdy nepoužívám slabší než 0,30 mm a přiměřeně tvrdý volím i prut.

Lovit úhoře na feeder je možná atraktivní, pokud jsou však v dosahu vázky, stoprocentně se do nějaké zamotá. Braní úhořů je napínavé. Čihátko, které musí mít co největší průvěs, poskakuje nahoru a dolů.

Úhoř má malou tlamičku a chvíli mu trvá, než do sebe velkou rousnici nasouká. Pak se vlasec konečně rozjede a had je na háčku. Za tmy, jen v záři baterky, má souboj svoje nezaměnitelné kouzlo, které k této mýtické rybě prostě patří.

A jaká je nejlepší nástraha? Viděl jsem chytit úhoře v pravé poledne na umělou mušku na hladině nebo na vařené kolínko u dna. Mezi nejlepší nástrahy však patří žížaly, rousnice a mrtvé rybičky. A nezapomeňte, že úhoř je od 1. září do 30. listopadu hájený.