Když (ne)má voda stres

Vždycky, když otevřu pomyslné okno hladiny a nahlédnu do světa s čistou, pestrou rybí obsádkou, stres ze světa tam nahoře je pryč. Odplyne, odšumí, odpění… Tohle voda umí opravdu báječně. Nejezdí tady auta, nezvoní mobily, sociální sítě spojují maximálně hejno okounů se štikou.

text: Mirek Brát

Stres! Slovo, které se v lidské civilizaci úspěšně domestikovalo. Tím lépe, čím více je civilizace úspěšná. A tak utíkáme. Někdo do hospody, jiný k vodě. Ti maximálně ostřílení bojovníci se stresem stihnou i obojí, přemýšlím, když v řece narazím na zbytky láhve od sektu. Tady asi někdo pesimistický rozháněl svůj stres a raději se pojistil. Ale může mít stres i voda?

V první řadě je nutné připomenout si, co vlastně slovo stres znamená. Špatně nastavené splátky úvěru, kolona na dálnici, hlučný soused, který přišel z noční, zatímco vy se chystáte na ranní? Ano, i tak se dá slovo stres opsat. V úplně obecné rovině je to způsob odpovědi organizmu (duše i těla) na zátěž, kterou způsobují stresory.

Jak je to s vodou? I ona má svoje stresory, na které se snaží reagovat. Rozbitá láhev sektu pod hladinou řeky je symbolem stresoru znečištění našich stojatých i tekoucích vod. Cožpak o to, s jednou lahví „šampáňa“ si voda snadno poradí. Horšími stresory jsou znečištění různými chemikáliemi, sucho či naopak záplavy, úpravy a regulace říčních břehů apod.

Nově můžeme jako o stresorech uvažovat v některých lokalitách i o přemnožených predátorech, kupříkladu vydrách, volavkách. Hovoříme o tekoucích vodách. A co ty stojaté? Zde je evropským problémem tzv. eutrofizace, kdy je voda nadměrně obohacována živinami.  Stresorem pro stojaté vody je i kolísání hladiny.

Křehká rovnováha

Když voda stres nemá? Tak taková už v Evropě prý téměř neexistuje, budeme-li za takovou vodu uvažovat přirozený ekosystém bez negativního působení člověka. Ale když za chvíli narazím pod hladinou řeky na vranku obecnou, můžu se těšit představou, že právě tady si vodní prostředí dokázalo uchovat hodně ze své primární kvality. Pěkné exempláře pstruhů a lipanů, sledující moje fotografické námluvy s vrankou, tento laický dojem jen potvrzují.

A za týden vyměním proud řeky Jizery za obří žulovou vanu zatopeného lomu v Horní Cerekvi. V lese vodních rostlin se schovávají kapři, opodál narazím na pěknou štiku. Hejna drobných ryb a pod nimi se v sedimentu pilně činí škeble. Krásná, ale křehká rovnováha. Stačí, když se sníží schopnost ekosystému filtrovat vodu a dojde ke kontaminaci ropnými látkami atd.

Příroda si poradí?

Na všechny stresory voda nějakým způsobem reaguje. Mění se. To složité předivo života pod její hladinou odpovídá na zátěž. Však ona si příroda poradí, chlácholíme se a někdy už tomu ani nevěříme. Čelo máme opocené, srdce buší v hrdle, zmítá s námi úzkost, neklid a nervozita. Přede mnou stres! Otočím se – a za mnou frustrace! Tak jsem prchnul – k vodě. Snad to tam bude lepší.