Text: David Štrunc
Je dva dny po zahájení pstruhové sezony a já se chystám na jednu z jihočeských říček. Domnívat se, že potkám nějaké nepopíchané ryby, je stejné, jako předpokládat, že padesátiletá prostitutka uprostřed Amsterdamu je ještě panna.
Cestou k vodě přemýšlím, co by na ryby, které za poslední dva dny viděly asi vše, co dnešní rybařina nabízí, mohlo platit. Začnu s rotačkou. Pokud to nepůjde, zkusím wobblery a zakončím chytáním na gumu. Voda je čistá, ryby opatrné, budu proto lovit s koncovým návazcem z 0,12mm fluorokarbonu.
Ryby se mi vysmívají
Hned v prvním podjezí vidím několik pstruhů a sivenů. Ryby jako by o mně věděly a jezdily se na mě dívat. Na mou třpytku vůbec nereagují. Zkouším nahazovat do všech dostupných míst, výsledek je stejný: nic.
Zoufalství vás přiměje improvizovat
Po několika desítkách minut mi dochází trpělivost. Sahám po krabičce s gumami. Strategie jde stranou, je čas na pořádnou změnu. Jiggový háček, 3g hlavička, malá hnědá nymfa. Obloukem posílám nástrahu přímo do zpěněné vody v podjezí. Klepnu o dno, přizvedávám… Najednou se dvakrát zatřepe špička a zas nic. Ale změna je patrná, ryby na nástrahu reagují a mně do žil teče adrenalin. Jsem opatrný a soustředím se jen na to, abych příští záběr proměnil.
Jen počkej, ty uličníku!
Nahození do stejného místa, zvednutí nástrahy, ťuknutí… A zas nic! Po vytáhnutí nástrahy zjišťuji, že jí chybí klepítka. Potvora ryba!
Tentokrát zkouším růžovou gumu. Když nahodím, nástraha ani nestihne dopadnout na dno. Je tam! Siven. Chvíli bojuje o život u dna a snaží se nástrahu vyklepat o kameny. To se mu nedaří a bojiště se přemisťuje na hladinu a já si můžu užívat pohled na krásně barevného bojovníka, který se leskne v záplavě stříkajících kapek. Háček sedí pevně a ryba mi nemá kam utéct. Svůj boj po chvíli vzdává. Přitahuji ji do podběráku a mám obrovskou radost. Nejen z ryby, ale také trochu egoisticky také z toho, že mi zabrala poté, co tudy nedávno prošly davy jiných rybářů.
[poll id=“7″]
Diskuze k článku (0)