Kdy správně zaseknout štiku aneb Jako kočka s myší (2)

Text: Zdeněk Hofman, foto: Lenka Hofmanová

První podzimní štika mě přelstila a prchla i s okounem. Nic není ztraceno, protože se nepíchla a určitě bude lovit dál. Nastražuji plotičku a nahazuji do stejného místa. Čerstvá rybka se snaží prchnout, káča správně pumpuje, ale štika se nehlásí a během půlhodiny je klid.

Pak začne splávek znovu křepčit a vystrašené plotičce se podaří vyplavat až k hladině. Najednou se pod ní udělá obrovská vlna a na vlastní oči spatřím štičí útok.

Zubatice popadne rybičku a zmizí v hloubce. Je to určitě ta šedesátka, která zbaštila okouna. Plotička je malá, takže není třeba se zásekem otálet. Po předchozí zkušenosti jsem sice na rozpacích, jestli ještě chvilku nepočkat, ale zubatá míří do stulíků a nechci riskovat zamotání vlasce.

Razantně zaseknu! Z vody však vyskočí opět jenom dvojháček. Štika mě přelstila podruhé. Teď už jsem opravdu naštvaný. Kdybych ji neviděl, myslel bych, že šlo o mrňavou kudlu. Tahle potvůrka je pěkně vychytralá, protože takovou plotičku dokáže normálně spolknout během vteřiny. Proč tolik otálí a nechce ulovené sousto pozřít? Je přežraná nebo nemá v takovém horku chuť žrát a s ulovenou rybkou si pouze hraje jako kočka s myší? Ano, i to je možné.

Sestavuji šestimetrový teleskop s kolovrátkem a montáží se dvěma trojháky na káču. Zátoku se štikou, která mě dvakrát porazila, přenechávám manželce a přesouvám se na špici zátoky, kde začíná hned u břehu dvoumetrová hloubka. Celý terén mám zmapovaný z léta, kdy jsem si všechny mělčiny prošlapal a celou řeku změřil echolotem.

Místo, do kterého spouštím velikou plotici, spadá za velkým balvanem do hloubky 1,5 metru a hned za dalším kamenem do 2,5 metrů, odkud dno svažuje pozvolna do koryta. Ideální místo pro obra, který může ležet na úpatí schodu ve dvou a půl metrech a číhat na kořist plující o patro výš. Dokonalou iluzi pro štičí útočiště dokresluje několik trsů hustých vodních travin.

Poledne v tom okamžení

Slunce nemilosrdně praží, panuje tropické vedro. Takové počasí není ideální, ale už mnohokrát jsem se přesvědčil o opaku. Velká plotice řádí jako zběsilá, chce na hladinu, ale velké olovo všechny pokusy zhatí. S druhým prutem zkouším štěstí u dalších stulíkových polí, ale ryby už neberou ani na feeder.

Znaveni horkem v půl druhé končíme. Kráčím po kolena vysokou travou k dlouhému teleskopu. Vyndávám prut z vidličky, zasunu první dva díly a chci vyndat udici z vody.

Plotice se však zamotala do trsu trávy. Několika trhavými pohyby přetrhávám zelené okovy a rybka vyplouvá směrem k hladině. Zahlédnu však jen letmý záblesk, když se náhle objeví temný stín a plotice je v mžiku pryč.

Ocasní ploutev mizející štiky zanechá na hladině obrovský vír. Popojela jenom kousek a lehla na dno pod kamenem. Jasné chování velké štiky. Žádné popojíždění. Několik bublin a poskakující splávek mě ujišťují, že štika začíná hodovat. Jsem si jistý, že nemůžu udělat žádnou chybu, protože tenhle záběr probíhá opravdu předpisově. Jen nesmím otálet příliš dlouho, větší trojháčky můžou při hltání vadit a zkušená štika kořist okamžitě pustí.

Splávek se najednou rozjede. Nevím, kolik uběhlo vteřin, ale určitě dost na to, aby velká štika stačila pozřít takové sousto. Skláním prut k hladině, chvíli čekám, až se vlasec napne a energicky zaseknu. Cítím silný odpor predátora, který vyráží směrem k hladině.

Už jednou se mi stalo, že velká štika vystřelila jako torpédo z hloubky rovnou nad hladinu a byla to taková pecka, že jen díky volnoběhu starého, štikového navijáku, který má jednoduchý název kolečko, mi ryba vlasec neurazila. Teď jde temný válec znovu k hladině a já pravou rukou pevně svírám prut a levou se chystám brzdit kolečko, které mi věrně slouží již 35 let.

Štika však těsně pod hladinou od výskoku upustí a provede loping zpět na hloubku. Voda vystříkne a tah povolí. Prut, až doteď ohnutý do oblouku, vrací svůj hřbet do rovné polohy a plotice vystřelí do vzduchu. Stojím jako opařený, klepou se mi kolena a vůbec nevím, co si mám myslet. Propásl jsem i třetí záběr.

Plotice je od ocasu do půlky těla celá orvaná, s hlubokou rýhou uprostřed těla. Štika držela kořist těsně pod oběma trojháčky, které byly nastražené ve hřbetě a pod břišními ploutvičkami. Chtěla si štika taky jenom hrát, nebo narazila na trojháčky a pojala nějaké podezření?  Mám znovu o čem přemýšlet.

Většina článků bývá o vítězstvích a zdolaných rybách, ale i prohraný souboj může být dramatický a velmi poučný. Také štiky mají své dny a nálady. Někdy nemají chuť žrát, ale ani tak neztrácejí o nástrahu zájem.

S kořistí si však jenom pohrávají jako kočka s myší. Stejnou zkušenost mají i příznivci přívlače. Někdy dravci nástrahu pronásledují, ale nevezmou ji a do wobbleru či jerku dokonce strkají čumákem. Pokud jsou štiky v takovém rozmaru, máme největší šanci na úspěch s malými až miniaturními nástrahami. To jsou okamžiky, kdy se kapitální zubatá chytí na miniaturní třpytku nebo třeba rohlíkové boilie.

Tak ať vám berou.