Je to už nejméně půlstoletí zpátky, kdy druhové jméno karase obecného odpovídalo jeho rozšíření. Bohužel, situace se podstatně změnila a z ryby známé i běžnému člověku, natož rybářům, se stal ohrožený druh naší ichtyofauny.
text: Jozef Májsky
Ichtyologové sledují ústup karase obecného z naší přírody už delší dobu. Tuto situaci nezpůsobil pouze jeden faktor, to je zřejmé. A k závěru se blíží hledání příčin, které se podílely na nepříznivém osudu této kaprovité ryby.
Když se ohlédneme do minulosti, v podstatě až do poloviny 20. století o tomto druhu významnější zmínku nenacházíme, což je vzhledem k jeho obecnému výskytu přirozené. A zřejmě je tomu tak i proto, že se nejednalo o hospodářsky důležitý druh. I když například archivní dokumenty potvrzují, že karas obecný byl v 17. a 18. století vykazovanou a v některých případech i významnou součástí druhové skladby ryb výlovů rybníků na jižní Moravě.
Frič o něm na základě poznatků z dolního toku Vltavy a z Polabí koncem 19. století napsal, že náleží k význačným rybám stojatých vod, v rybnících, starých řečištích a malých tůních. Ještě v padesátých letech 20. století uváděl třeba Oliva karase obecného mezi dominantními druhy v rybích společenstvech polabských tůní a běžně se vyskytoval i v inundaci Dyje, místy i v návesních rybníčcích, resp. v zanedbaných neobhospodařovaných rybnících.
V omezené míře byl o něj zájem i mezi sportovními rybáři. Třeba v roce 1957 byl v ČR vykázán celkový úlovek 5846 ks karase obecného o hmotnosti 1826 kg. Když porovnáme tento stav s dnešní situací, musíme konstatovat jeho absenci téměř ve všech typických biotopech, které obýval v minulosti.
Je třeba ovšem zdůraznit, že především úpravy vodních toků, ale i rekultivace, nepovolené skládky odpadů a další lidské aktivity ho připravily o značnou část těchto z rybářského hlediska ne příliš zajímavých vod – tedy poříčních tůní, odstavných říčních ramen, menších vodních ploch v pískovnách, cihelnách apod. V rybnících se stal v důsledku intenzifikace nežádoucí plevelnou rybou a byl z nich až na vzácné výjimky v druhé polovině minulého století odstraněn.
Nutno zdůraznit, že karas z rybníků vymizel nejenom z důvodu přímé likvidace nebo pro zvýšenou trofii vody, tu snáší vcelku dobře, ale jako fytofilnímu druhu mu uškodil i radikální úbytek vodních rostlin. Ty byly z rybníků odstraňovány nejenom mechanicky, ale hlavně jemnolisté druhy podlehly zvýšenému zákalu vody, který má na svědomí nadměrné hnojení i rytí ryb v bahnitém dně.
Na mnoha lokalitách sehrálo důležitou roli i znečištění chemikáliemi (pesticidy, ropné látky, nátěrové hmoty apod.), které vyhubily karase třeba v návesních rybníčcích i mnoha zdevastovaných tůních. Sám jsem byl jednoho takového „chemického útoku“, který přežily pouze nejsilnější dospělé ryby, svědkem, mladší ročníky ale uhynuly. Karas se zde pak dlouhou dobu nerozmnožoval a jeho populace se mírně vzpamatovala až po více než desetiletí, když se snížilo množství škodlivin ve vodě.
Škodí karas stříbřitý
Jako jeden z vážných důvodů vymizení této odolné ryby, která dokáže přežít i ve vodách s téměř nulovým obsahem kyslíku, je považováno i rozšíření vážného konkurenta, karase stříbřitého. Samičí populace ve druhé polovině minulého století postupně okupovaly vodní biotopy, které karas obecný po staletí obýval.
Do jaké míry se na úbytku původního druhu podílela přímá konkurence expanzivně se šířícího přivandrovalce, například potravní, a jakou roli sehrál sexuální parazitizmus samic tohoto druhu, které se vytírají se samci karase obecného (gynogeneze), nelze dodatečně zjistit.
Bohužel, ke cti rybářů neslouží, že k rozšíření karase stříbřitého sami výrazně přispěli jeho záměrným vysazováním nejenom do rybářských revírů, ale i do zmíněných malých vod, které poskytovaly útočiště pro původní druh. Někdy se jednalo o záměr, často ale pouze o neznalost při rozlišování obou druhů.
Jak je rozeznat
Pěkně vyvinuté dospělé ryby se liší dosti výrazně. Třeba tvarem hřbetní ploutve, kterou má karas obecný vypouklou, dokonce i hmatem lze rozpoznat karase stříbřitého podle drsného žaberního víčka. Problémem je správně determinovat drobné karásky, kdy lze snadno zaměnit nízkotělé zakrslé jedince karase obecného ze studených, hladových vod (tzv. karas bahenní) s mladými exempláři karase stříbřitého. V těchto případech nám může posloužit jeden z nejvýznačnějších znaků karasa stříbřitého, totiž černá břišní výstelka.
Je celkem přirozené, že osud karase obecného se promítl i do „Červeného seznamu“, kde byl hodnocen zpočátku jako „zranitelný“ druh, podle poslední verze tohoto seznamu z roku 2010 se pak ocitl mezi „kriticky ohroženými“ druhy ryb.
Záchranný chov
Jak upozorňují ichtyologové, nezbytným předpokladem při realizaci záchranných chovů a následném vypouštění ryb do přírody je nutnost poznání vnitrodruhové diverzity tohoto druhu, aby nedošlo k devastaci jeho genofondu.
Za nešvar považuji snahu mnoha rybářských hospodářů i různých naturistů okamžitě po vzniku malé tůňky natlačit do ní kapra, popřípadě dravé ryby – štiky a okouny. Takováto společnost, popřípadě přemnožené populace nepůvodních invazních druhů ryb (sumeček americký, střevlička východní, slunečnice pestrá), nesvědčí karasovi obecnému ani čolkům, kteří s ním dokáží koexistovat.
Diskuze k článku (0)