Kapr ve větvích

V té době jsme spolu s otcem jezdili chytat na sportovní rybník, který ležel jen pár kilometrů od Strakonic. Otec si tam oblíbil krásné místo, přímo proti malému ostrůvku. Ten den, bylo ke konci května, přijel k vodě sám a co se pak dělo dál, znám už jen z jeho úsměvného vyprávění a dodnes mě mrzí, že jsem u toho nebyl.

text: Stanislav Kovář

Téměř celé dopoledne proseděl bez záběru, stejně tak jako ostatní rybáři, kteří chytali jen kousek od něho. Všichni věděli, že tu zbylo od posledního nasazování ještě pár velkých kaprů, ale buď jich už bylo málo, anebo neměli chuť. Nebrali ani ti menší. Zkrátka řečeno, nebralo vůbec nic!

Konečně měl před polednem otec, jako jediný ze všech zúčastněných, záběr na levý prut, kde měl nastražený velký kus bramboru. Dalo se tedy předpokládat, že ryba, která zabrala, nebude malá. Po záseku následoval velice tuhý odpor a opravdu to vypadalo, že se mu povedlo „zapřáhnout“ matku.

Podle jeho vyprávění s ní zápolil asi tak čtvrt hodiny. Ostatní rybáři to komentovali slovy: „Vidíte ho, klikaře, to je snad zlej sen. My tu můžeme vysedět důlek a on si klidně vodí kapra. Já mu to snad dojdu uříznout, taková nespravedlnost!“

Tato slova zazněla podezřele blízko mého otce, ale mluvčí v té chvíli ještě nevěděl, že i kdyby to udělal, výsledek by byl stejný. Otci se posléze podařilo velkého kapra, který se už několikrát ukázal na hladině, přivést jen na pár metrů od břehu. V závěrečných chvílích zdolávání, kdy už držel podběrák v ruce, se kapr z posledních sil odhodlal k výpadu napravo, do větví potopeného stromu.

Ten ležel ve vodě těsně u břehu a otec o něm velmi dobře věděl. Ale docela určitě o něm věděl i kapr, a tak si celkem nekompromisně vynutil těch pár metrů vlasce, které potřeboval.

Pak několikrát projel mezi jeho větvemi, a to už mu téměř zajistilo svobodu. Otec se ho snažil z větví uvolnit, ale po chvíli se jeho snaha ukázala být zhola zbytečná. Když ale zjistil, že po dotažení vlasce a položení prutu do vidliček, se jeho špička pohybuje, nabyl jistoty, že je kapr stále ještě na háčku.

Šupiny, jaké svět neviděl

V tu chvíli k němu přišel jeho známý, který chytal hned vedle něho, zvědavý, co se tam vlastně děje. Otec mu se slovy: „Drž ho v tahu,“ podal prut a začal se svlékat. Pak úplně nahý, jen s podběrákem v jedné a vlascem od prutu v druhé ruce, slezl do rybníka a po prsa ve vodě si to namířil k vázce.

Ostatní rybáři mu říkali, že je blázen; lézt do tak studené vody přece o zápal plic! Ale on toho nedbal. Když došel ve směru napnutého vlasce ke stromu, ucítil na nohou chvilkový závan vody od velkého kapřího ocasu. Ale než stačil cokoli udělat, bylo po všem – v ruce mu zůstal jen zplihlý vlasec a ryba byla pryč.

Napětí vlasce mezi prutem ale stále udržoval a horečnatě vymýšlel, jak to provést, aby nebyl pro smích ostatním rybářům, kteří jeho extempore se zájmem přihlíželi.

Konečně dostal téměř zázračný nápad! Otočil se zády ke všem, kteří ho sledovali, potopil podběrák a snažil se, aby to vypadalo tak, že do něho nabírá imaginárního kapra. Podařilo se mu to dokonale! Dokonce ani rybáři, kteří byli od něho vzdáleni sotva pár metrů, nic nepoznali.

Po chvilce zvedl prázdný podběrák jen těsně nad hladinu a pak hodně nahlas, aby ho všichni dobře slyšeli, prohlásil, že kapr má na bocích vyražené šupiny a že takovou rybu on rozhodně nechce! „Má asi tak osm kilo,“ nechal se ještě slyšet. „Ale ty šupiny?! Máš svobodu, kamaráde, tak sebou pohni!“ Pak rychle povolil vlasec, jako by kapra vypnul a pomalu, na oko otráveně, se vracel ke břehu.

První se ozval jeho kolega, který stále ještě stál na břehu s prutem v ruce. Pomohl mu z vody, ale nemohl si odpustit poznámku na otcovu adresu. „Tedy, nezlob se Franto, ale ty snad nejsi normální! Pustit takovýho kapra?“

Myslím si, že tam tehdy padla ještě i ostřejší slova, ale s těmi se mi otec už raději nechlubil. Názory ostatních rybářů na sebe nenechaly dlouho čekat. Všeobecně byl označen za šílence, který vleze za velkým kaprem do studené vody a pak ho pustí jen kvůli několika vyraženým šupinám. Hodně z těch, co ho sledovali při akci, mělo dlouho o čem přemýšlet.

Šupináč jako vymalovanej

A právě o to otci šlo. Jen se trochu osušil, oblékl a znovu nahodil. S potutelným úsměvem ve tváři si vyslechl hodnocení okolí a reagoval na to se slovy, že si chytí jiného, který určitě bude jako malovaný a pak už jen zarytě mlčel. Jen on sám nejlépe věděl, jak to všechno bylo.

Stalo se však něco, co nečekal ani on sám. Musel v tom mít prsty, nikdo jiný, než svatý Petr, jinak si to nedovedu vysvětlit ani já.
Otec seděl jako všichni ostatní bez dalšího záběru asi do tří hodin odpoledne a smířen s tím, že tentokrát odjede domů s prázdnou, začal pomalu balit.

Jako poslední nechal jen tak na břehu ležet ještě nahozené pruty. Dal si na všem velice záležet. Důkladně otíral stoličku umazanou od země a dlouho ji skládal, přitom po očku sledoval oba pruty, jako by stále čekal, že ještě přijde vytoužený záběr. Bylo na něm vidět, že se mu od vody nechce.

Jeho počínání si všiml jeden rybářů a závistivě prohlásil, že si už dalšího kapra určitě nevymodlí, a tak aby se nezdržoval a jel domů. Otec mu odpověděl, že mu o nic nejde, protože kapra už má na háčku, jen zaseknout. Ozval se hurónský smích všech ostatních a odpověď: „No tak, na to si tedy počkáme, předveď se!“ Když vzal do ruky první prut a pro jistotu zasekl, uslyšel: „Tak to vidíš, ty vejtaho jeden, nemáš nic, viď?“

Otec prut pomalu složil a přistoupil k druhému. Opět teatrálně pro jistotu zasekl a k údivu všech, ale i jeho, se prut ohnul a on vedl rybu! „To snad není pravda,“ ozval se nahlas jeden z rybářů.  Pak ale nastalo ticho, v očekávání, jak vše dopadne. Po deseti minutách přivedl otec ke břehu sedmikilového kapra, kterému po předchozí zkušenosti rozhodně nedal šanci, aby zamířil do větví stromu.

Po chvilce urputného zdolávání, skončil bezpečně v jeho podběráku. Pak si dal opět záležet, aby mu bylo rozumět a prohlásil: „Tak, pánové, vypadá tak na sedm kilo, a jak jsem prve říkal, nic mu nechybí. Krásný šupináč, zkrátka jako vymalovanej! Je sice o trošku menší, ale to mi vůbec nevadí.“ 

S těmito slovy uložil kapra do batohu, který si pak přehodil přes záda a s oběma pruty v ruce odcházel k autu. Na mezi nad břehem se ještě jednou otočil a rozloučil s ostatními rybáři: „Tak se tu, chlapci, mějte a ať se vám daří alespoň tak jako mně!“

Dlouho se pak na březích rybníka skloňovalo jeho jméno jako klikaře! I když to zní jako rybářská latina, je to pravda! Ruku na srdce, pánové rybáři, komu z vás se přihodilo něco podobného? Mně například už několikrát. To když jsem už odcházel od řeky domů a před vytažením prutu pro jistotu zasekl, chytil jsem na poslední chvíli pěkného kapra.

A to jsem celý den proseděl bez záběru! Říkáme tomu s otcem rána jistoty a někdy to opravdu vyjde. Jen jsem tyto situace nemohl prodat tak dobře, jako tehdy on, který k tomu míval navíc i své obecenstvo.