Naši předkové se už od středověku setkávali nejenom s přirozenými koryty řek a potoků, ale znali i umělá vodní díla přivádějící vodu pro různé potřeby člověka. Kupříkladu strouhy zásobující vodou rybníky nebo mlýnské náhony…

text: Jozef Májsky

Znali i kanály odvodňující močály a rašeliniště, nebo odvádějící báňské vody. S nástupem průmyslové revoluce, a hlavně pak s výstavbou vodních elektráren, přibylo dalších typů kanálů, různých přivaděčů vody nebo dokonce plavebních kanálů, které posléze s pokračující intenzifikací zemědělství doplnily ještě kanály zavlažovací.

Je celkem přirozené, že mnohé z výše zmíněných kanálů osídlily ryby. V některých případech to byla pouze rybí drobotina (ouklej, střevle, hrouzek), mnohdy ale i hospodářsky cenné druhy (pstruh), popřípadě i další živočichové využitelní v kuchyni našich prarodičů, například rak říční.

mlýnský náhon
S tradičním mlýnským náhonem na horském potoce se setkáme už velice vzácně. Foto: Jozef Májsky

Ještě v první polovině 20. století, kdy vodní energii využívaly početné vodní mlýny i malé vodní elektrárny, nejeden milovník ryb začínal svou rybářskou kariéru s lískovým prutem někde u mlýnského náhonu. Samozřejmě bez rybářského lístku. Mlýnským náhonům mohou být v dnešní době podobné některé kanály přivádějící vodu na turbíny malých vodních elektráren (MVE).

Nezřídka je zde ale situace taková, že v důsledku špatného projektu nebo nedisciplinovaností majitele elektrárny teče voda pouze v „náhonu“ a původní koryto tvoří v sušší části roku pouze několik louží.

Paradox moderní doby

Je to těžko pochopitelný paradox moderní doby. Mlynářům, i když neměli patřičné vzdělání, se to běžně nestávalo a život v náhonu často doslova bujel. Když to podmínky umožňují a pozemek i s kanálem není oplocený, je lepší zahrnout tento umělý recipient jako součást rybářského revíru – většinou se jedná o pstruhový tok.

položená
V hluboké vodě přívodních kanálů k VE lovíme hlavně na položenou. Foto: Jozef Májsky

Kromě toho, že zde mohou dorůst pěkní pstruzi nebo i jiné druhy ryb, častější pohyb rybářů kolem vody rovněž odrazuje pytláky.

Jiné vodní elektrárny

Po druhé světové válce se situace změnila. Většina mlýnů i MVE zanikla, ale v krajině byly vybudovány zase jiné kanály. V 50. a 60. letech minulého století se kromě běžnějších příjezových vodních elektráren uplatnil i derivační typ VE. Pro dosažení vyššího spádu vody na turbíny se obyčejně u větších VE na nížině buduje přívodní – derivační kanál nad úrovní okolního terénu, který může mít délku i několik kilometrů.

Aby přes jeho hráze neprosakovala voda, návodní svahy mají asfaltobetonové těsnění. Přestože zde podmínky nejsou pro vodní živočichy ideální, dokáží tu žít mnohé druhy ryb. Z kaprovitých třeba kapr, cejn, podoustev, parma i ostroretka, z dravých druhů pak především candát, kterému vyhovují hluboké vody, ale i štika, sumec, místy i bolen.

ichtyologové
Některé odvodňovací kanály častěji navštěvují ichtyologové než rybáři. Foto: Jozef Májsky

Nutno podotknout, že prakticky ve všech případech jde o vody, kde mají ryby klid, protože rybáři betonové kanály v lásce příliš nemají. Kromě dravců, které tu lze obelstít pomocí přívlače, je možné větší ryby chytat prakticky pouze na těžko.

Efektivní zakrmení je zde velice obtížné

Místní rybáři, kteří dobře vědí, jak vypadá takový derivační kanál ve vypuštěném stavu, pak mohou znát optimální místa pro rybolov, třeba umístění šikmé podvodní rampy nebo místa, kde se tvoří na dně nánosy.

Protože sem rybářská stráž nezavítá, jak je rok dlouhý, před půlstoletím jsme si zde jako pytláci v pubertě dokázali poradit i tak, že jsme krmivo naházeli do menší hloubky na betonové schůdky, které v jistých rozestupech směřují od hladiny až na dno kanálu. Když pak elektrárna nepracovala, dala se tu uplatnit v menší hloubce i plavaná. Žádnou větší rybu jsme ale nechytili, úspěch představovala půlmetrová parma nebo cejn.

Ti, kdo nevěří, že derivační kanály mohou ukrývat i kapitální ryby, se mohou o opaku přesvědčit při jejich čištění (revizi) jednou za deset nebo i třicet let, popřípadě při havarijním znečištění těchto umělých recipientů, kdy vyplavou na hladinu i metrové ryby. I když jde o stejnou vodu, podstatně příznivější podmínky najdeme pod VE v tzv. odpadním kanálu, který je zahloubený do terénu a jeho dno tvoří přirozený materiál.

Lomovým kamenem, někdy betonovými panely, má zpevněnou pouze břehovou čáru. Rybí společenství zde může nacházet hlavně v blízkosti elektrárny v dobře prokysličené vodě výborné podmínky. Některým úsekům těchto kanálů dávají rybáři přednost i před původním korytem řeky.

piskoř
Žijí zde ohrožené, chráněné druhy ryb, třeba piskoř. Foto: Jozef Májsky

A protože jsou podmínky na břehu téměř stejné i několik stovek metrů, tak nepřekvapuje, že se zde mnohdy konají i rybářské závody. Jeden z nejproslulejších odpadních kanálů najdeme kupříkladu u sousedů na Slovensku pod VE Madunice na řece Váh mezi Piešťanami a Hlohovcem, kde se v září 2003 uskutečnilo 50. MS národů v LRU – plavaná, nebo pak v červnu 2009 29. MS klubů v LRU – plavaná. Dominují zde kaprovité ryby, u některých výše položených VE jsou pak tyto odpadní kanály zarybněny i lososovitými druhy ryb.

Odvodňovací a zavlažovací kanály

Podstatně menší význam mají u nás z rybářského hlediska kanály, které byly vybudovány pro lepší využití zemědělské půdy a najdeme je v podstatě jen v nejúrodnějších nížinách Čech i Moravy. Jako první se budovaly snad ještě za císaře pána odvodňovací kanály, které sloužily i slouží k vysoušení mokřadů.

Mnohé z nich se příliš neliší od přirozených toků, lemuje je totiž bujná mokřadní vegetace, která je často koncem léta úplně zarůstá, takže je nutné ji pravidelně sekat. Protože rybáři tento typ vod příliš nezarybňují, některé osidlují téměř původní rybí společenstva, tvořená například štikou, línem, perlínem a místy zde objevíme i vzácné a ohrožené druhy – piskoře nebo karase obecného.

zavlažovací kanál
Vybetonované koryto zavlažovacího kanálu rybám neposkytuje téměř žádné úkryty. Foto: Jozef Májsky

Proto tyto vody častěji než rybáři navštěvují ichtyologové, aby zjistili, jak se daří populacím chráněných rybích druhů. Rybáři poměrně často využívají jak odvodňovací, tak i zavlažovací kanály jako zdroj nástražních rybek. Mnohé zavlažovací kanály jsou kompletně vybetonované, proto v nich žijí pouze některé odolné druhy ryb, třeba ouklej u hladiny a mřenka na dně.

Bohatší druhové spektrum ryb pak najdeme v dlouho zanedbaných kanálech, které už mají na dně vrstvu sedimentu a často i břehy zastíněné pobřežní vegetací. Obyčejně zde dominuje tloušť, někdy plotice, hrouzek, mřenka a z dravých ryb pak okoun a místy se může objevit i štika.

Samozřejmě, že taková optimální situace je u celoročně zavodněných zavlažovacích kanálů, které mnohdy již desetiletí ani neslouží původnímu účelu. V éře socialistického zemědělství totiž bylo běžnou praxí, že se tyto kanály, resp. celá zavlažovací soustava, na podzim odstavila od zdroje vody, aby led nepoškodil betonové svahy. A ryby dostaly na frak.

Kdo může a kdo ne?

Snad i proto na základě zažité praxe, ale i vlastnických vztahů a dalších skutečností, některé kanály jsou, jiné nejsou součástí rybářských revírů, což vždy zohledňuje dekret příslušného revíru, vydaný MZe ČR. S tím, když v některých kanálech, které nejsou rybářskými revíry, někdo chytá ryby, pak příliš nezmůže ani rybářská stráž.

kanál
Zanedbané zavlažovací kanály s vrstvou sedimentu na dně představují docela úživné vody. Foto: Jozef Májsky

Kdyby měl někdo pocit, že se zde organizovaným rybářům děje křivda (rybář zde nemůže chytat, „lovec“ ano?), může se obrátit na Policii ČR, která by měla zjednat nápravu. Z mých zkušeností vyplývá, že natahovat se s někým pro pár nástražních rybek nebo tloušťů nemá smysl, spíš je potřebné kontrolovat, aby nedocházelo k odchytu chráněných druhů ryb.

Kdo má některý typ kanálu takříkajíc za humny a chytání ryb se mu příliš nedaří, měl by sáhnout po starších číslech Rybářství, kde určitě najde dobré rady a inspiraci třeba v článcích Milana Tychlera, který se při svých toulkách za rybami nevyhýbá ani těmto vodám.