Jako mana

Kdyby měly současné ryby trochu větší mozek, asi by je svatý Petr docela snadno přesvědčil o tom, že stvořitel je má nade vše rád. Vždyť proč by jim jinak každou chvíli padaly se shora jako mana nebeská různé dobroty? Tu sladká kukuřička, tam brambory, vařená kolínka nebo houska a kromě této „klasiky“ pak i různé exotické směsi líbivých chutí a vůní, nejednou promíchané s žížalami nebo „kosťáky“.

text: Jozef Májsky

Nejsou ale tak dávno doby, kdy se rybám dostávala „nebeská krmě“ pouze v souladu s přírodními procesy probíhajícími kolem tekoucích i stojatých vod bez aktivního zásahu člověka.

Muškaři to dobře znají

Domnívám se, že většina rybářů, především pak muškaři, dobře znají, jak velký význam mají pro mnohé druhy ryb některé druhy hmyzu, které se obyčejně líhnou synchronizovaně po tisících, často se nad vodou páří, pak kladou do vody vajíčka a jejich mrtvá tělíčka končí na hladině. Kromě tohoto vodního hmyzu (jepice, chrostíci, pošvatky) hrají lokálně ve výživě ryb důležitou roli i někteří blanokřídlí, hlavně mravenci, v tropech pak i termiti.

Když se rojí, mohou okřídlení jedinci místy pokrýt téměř souvisle celou vodní hladinu, takže je všechny sežrat přecpané ryby ani další živočichové nedokáží. Někdy pak z jejich hnízd vyplaví do vod neokřídlené robotnice přívalové deště a ryby mají znovu hody.

Se zvláštní potravou živočišného původu, která padá rybám shora, se setkávají některé tropické druhy žijící v blízkosti ptáků budujících si hnízda nad vodní hladinou. Samozřejmě, že občas může skončit ve vodě z hnízda vypadnuté holátko, které zpestří jídelníček dravce, ovšem standardní sezonní potravou menších druhů ryb zde představuje trus ptačích mláďat.

Tímto způsobem zpestřují jídelníček rybám například v koloniích hnízdící vlhovci žlutohřbetí nebo žlutokostřecoví v Jižní Americe. Jejich vakovitá hnízda spletená z rostlinných vláken nacházíme nejčastěji na březích řek, často v blízkosti lidských obydlí, kde se cítí nejbezpečněji. Protože domorodci o tomto zvláštním vztahu mezi rybami a ptáky vědí, rádi rybaří pod hnízdy vlhovců, když odchovávají mláďata.

V našich zeměpisných šířkách se rybáři o rostlinnou potravu, která rybám létá rovnou do tlam bez lidského přičinění, zajímají méně. Mnohé sice dokáže vytočit létající chmýří vrb a topolů, ale někdy si rybáři neuvědomují, že drobná semínka těchto dřevin, místy i některých bylin (smetánka, bodláky apod.), roznášená větrem, představují koncem jara doslova roh hojnosti pro mnohé kaprovité druhy ryb.

Mňam, mňam, mňam

U hladiny si na nich pochutnávají nejenom oukleje, jelci, plotice nebo další bílé ryby, ale nejednou i kapitální kapři. Zkušení kapraři vědí, že když z topolů „sněží“, nemá vůbec smysl vytahovat pruty a lepší je si zajet třeba na pstruhy. Za tradičně oblíbenou potravu větších kaprovitých ryb, především tloušťů, jsou pak považovány plody některých ovocných dřevin.

Zvlášť dobré výsledky lze očekávat na lokalitách, kde se plodící stromy sklánějí nad vodu, protože vnadění za nás obstará samotná příroda. V minulosti byly mnohé menší říčky, hlavně v blízkosti sídel, lemovány třešněmi. Především poloplané odrůdy s menšími plody rostly i těsně u vody, a to byla místa, kde měli od června do července hody jak tloušti, tak i šikovní rybáři.

Rybářskou, tedy spíš pytláckou sezonu jsme obyčejně zahajovali lovem jelců na chrousty, které pak na háčku vystřídaly právě třešně. Vzrušující na tomto způsobu lovu byl přímý kontakt s rybou, protože jsme obyčejně měli vlasec v ruce a na ukazováčku jsme ucítili každý pohyb nástrahy, jemné ťukance i razantní záběr.

V současné době je už podobných lokalit podstatně méně, místy byly třešně vykáceny, jinde je naopak pohltil okolní porost. Těm, kdo milují tento klasický lov tlouště, pak nezůstává nic jiného, než si vyhlédnout perspektivní plácek a pravidelně zde chodit třešněmi vnadit, což může být finančně i dosti nákladné.

V teplejších oblastech rostly před půlstoletím místy při vodních tocích nebo i na hrázích rybníků (hlavně návesních rybníčků), vysázené morušovníky. Dnes z nich zůstalo jen torzo, spíš najdeme stromy – semenáče, které podél břehů rozšířili plodožraví ptáci. Jako kluci jsme měli raději moruše s černými nebo červenými plody, snad proto, že bílé plody moruše mají mdlejší chuť.

Myslím si ale, že tloušťům to bylo jedno a pod obsypanými stromy se jich dokázaly shromáždit pěkné houfy. Samozřejmě, že jsme tuto situaci dokázali využít. Musím ale říct, že moruše nedržely na háčku tak dobře jako třešně, proto jsme byli při jejich chytání na toto drobné ovoce méně úspěšní.

Když jsem pak jako dospělý rybář používal malé háčky, neměl jsem problém zaseknout jelce nejenom na třešni, ale i na moruši nebo dokonce i na větší bobuli rybízu. Podstatné při chytání tloušťů na ovocné nástrahy je, aby nebyly rybám plody roztroušené na dně podezřelé.

V období vrcholícího až pozdního léta v srpnu a září ještě nemusíme házet flintu do žita, protože tehdy dozrávají plody myrobalánu třešňového (slivoň myrobalán). Sympatičtější jsou mi červenoplodé odrůdy i jim podobné tmavší „trnky“, ale tloušti se rádi nacpou i plody žlutými, které si lidé někdy pletou s mirabelkami.

Rozlišit je lze snadno, u plodů myrobalánu nelze oddělit dužninu od pecky, zatímco u mirabelky to jde lehce. Protože plody myrobalánu mají v průměru až 3 cm, snadno se nastražují na větší háček, což uvítají hlavně senioři s horším zrakem a třesoucími se rukama.

Určitě se mohou jednotlivé oblasti státu podle výskytu zmiňovaných ovocných dřevin dosti lišit, osobně jsem nejčastěji v poslední době nacházel při vodách myrobalán, pak třešně – obyčejně s menšími plody a až na posledním místě byly moruše.

A jak ryby hodují jinde?

Zde bych chtěl zdůraznit, že v evropských vodách žijící kaprovité druhy ryb, které si s oblibou pochutnávají na plodech ovocných dřevin, zhltnou nejmenší nebo měkké plody vcelku (střemcha, rybíz, moruše), s většími si pak poradí tak, že je rozžvýkají pomocí požerákových zubů. Velké plody (jablka, hrušky apod.) jim ovšem jako potrava neposlouží.

To ale neplatí pro některé plodožravé druhy ryb z tropických vod, jejichž čelisti jsou vybavené dlátovitými zuby, jejichž pomocí rozkoušou nejenom šťavnaté plody, ale i některé menší ořechy. Takovým chrupem vynikají zvlášť jihoamerické plodožravé pirani z rodu Colossoma, které mají i výjimečně vyvinutý čich.

Ten je v zaplaveném pralese neomylně zavede k plodícím stromům a palmám, pod kterými pak i několik dní hodují. Chutě těchto ryb samozřejmě dobře znají indiánští lovci, kteří se při jejich lovu často orientují právě podle toho, které ovoce nebo ořechy rostoucí u vody dozrávají.

Protože se náš životní styl v posledních desetiletích výrazně změnil, nelze se divit tomu, že i rekreační rybaření se stále méně podobá tomu, které jsme znali před půlstoletím. Přesto nebo právě proto bychom neměli úplně podléhat novým trendům a zapomínat na letité tradice. Zatím naštěstí většina z nás ještě umí nastražit na háček hnojáčka nebo rousnici, ale domnívám se, že je mezi námi stále méně rybářů, kteří se snaží obelstít ryby pomocí lučního koníka nebo třešně. A to je škoda.