Nedávno jsem napsal článek zabývající se lovem naší největší ryby, sumce. Dvě strany textu pojednávaly o lovu sumců za pomoci relativně lehkých vláčecích prutů a nástrah nespadajících do kategorie XXL.
Text: Jan Stluka, foto: autor a Ivo Novák
Reakcí v písemné i ústní formě bylo trochu víc, než jsem čekal. Některým čtenářům chybělo větší upřesnění samotných nástrah, jiní si ani nechtěli připustit možnost, že by metrovou rybu mohlo zajímat sousto v délce 10 cm, o samotném úspěšném zdolání nemluvě. Nebylo nic jednoduššího než popadnout prut, krabici nástražních favoritů, fotoaparát a vyrazit nafotit reportáž určenou všem nevěřícím Tomášům.
Už třetí srpnový den se střídá sluníčko s přívaly deště a mě se stále více zmocňuje lovecká horečka. Po telefonickém rozhovoru s kamarádem Petrem a domluvě společné noční vycházky se rafičky na firemních hodinách snad zasekly. Konečně je pět. Rychle domů.
Večeři ani moc nevnímám, do reality mě vrací až příliš horká káva. Prut společně s vestou poslušně čekají v koutě kuchyně. Oblečení a nastrojení je tedy dílem okamžiku. Parťák v autě přijíždí na minutu přesně. Ještě vydržet deset kilometrů lesní pěšiny a už budu chytat, uklidňuji se v duchu.
Ale až pohled na kalný přítok řeky mi opravdu přináší klid. Ještě před prvním hodem jdu pozdravit kolegu Cipíse, který už poctivě pročesává vodní plochu před sebou. Na standardní otázku, jak to jde, odpovídá místo rybáře jeho naviják – cvrček brzdy vydává nádhernou melodii lahodící uchu každého příznivce Petrova cechu.
„Můžu fotit?“ ptám se. Kývnutím hlavy šťastný lovec odstartuje večerní sérii fotek.
Je to sumec!
Po necelé čtvrthodince dostává vousáč první přátelské popleskání po hlavě a během následujících dvou minut už pózuje před zázrakem zvaným digitální fotoaparát.
Spoušť cvakne jen jednou a odhadem stotřiceticentimetrová ryba dostává svobodu. Po nezbytné gratulaci sestavuji prut a posílám kousek balzy spojené kroužky a ozdobené trojháčky co nejdál před sebe. Proud opírající se do lopatky jointeda rozklepává přívlačový prut do stěží uvěřitelných vibrací. Okamžitě ho měním.
Šanci na pobyt ve vodě dostává bíločervená klasika s poměrně nevýraznými pohybovými vlastnostmi. Stojím na místě a karkulku nahazuji všemi směry. Měním rychlost navíjení… Každopádně po dvou hodinách intenzivního lovu jsem bez záběru. Po kratičké domluvě probíhající už za svitu čelovek scházíme s Petrem pár set metrů po proudu. Pro něj je to změna k lepšímu, po třetím hodu vytahuje osmdesáticentimetrové sumčí miminko. Já jen fotím a střídám nástrahy i styl jejich oživování.
Vábení kamenem
Po jedenácté večerní se odhodlávám k návratu na výchozí pozici.
„Zavábíme si?“
Krátká otázka přerušuje noční ticho.
„Ale jo, Peťane, teď už nic nezkazíme.“
Studené světlo diod pročesává břeh a nevidět kamarádovy ruce, asi bych začal věřit na paranormální jevy. Tři zhruba půlkilogramové kameny končí s hlasitým žblunknutím přímo ve středu výseče, kam posílám umělé výtvory všech známých i neznámých značek. Snad po tisící letí balzák vzduchem, dosedá na hladinu a začíná svou pouť noční hlubinou. Po čtyřech hodinách jeho dráhu konečně zastavuje tvrdá rána.
Prvních deset vteřin nedělám nic, než že se snažím držet špičku prutu co nejvýše. Potom zkouším odhadnout velikost protivníka. Přitočit, mírně zapumpovat, ryba se trošku zvedá ode dna. Takže je jasné, že na druhém konci je kníraté děcko. Dotahuji naviják a v několika vteřinách je na břehu sedmdesáticentimetrový vousáček. První pomyslný zářez na rukojeti mi vlévá do žil optimizmus.
Pípnutí hodinek oznamuje začátek poslední půlhodiny dne. Záběr přišel na hranici ostrého přítokového proudu a o poznání mírnější řeky. A tak se snažím wobbler navést k této hranici. Chvilku čekám. A jakmile je balzáček strhnutý, okamžitě přidávám na rychlosti navíjení (zvědavou rybku strhl proud). Prokluz brzdy je důkazem, že taktika funguje. Za pár minut hladím druhé vousy večera. Peánem rovnám zdeformované trojháky. I pouhá třiadvacítka má dostatek síly, aby jim změnila tvar, a to dost podstatně.
„Jestli chytíš ještě jednoho, tak jdeš domů pěšky,“ slyším. Ani ne do deseti minut zobne karkulku třetí sumec. Fotím jen jednou rukou. Po pěti minutách nového dne končíme a jdeme k autu. Cestou zpět probíráme lov. Kolega naštěstí výhružku nedodržel. Největší a samozřejmě nejtěžší dravec byl zdolán na prut s gramáží 10-50, osazený navijákem ve velikosti 40. Přelstil ho sedmicentimetrový kousek plastu s dvěma ocelovými kuličkami. Kdo by to řekl, že?
Druhý den vyrážíme na stejné místo znovu
Tentokrát vzduchem létají monstra ve velikosti dvacet centimetrů a výše. Kromě jednoho kapra, který dostal oba trojháky do zad, nemáme záběr a po pouhých třech hodinách nahazování musíme končit. Jsme totiž naprosto fyzicky zničeni. Obří nástrahy ukládáme do krabic. Použijeme je až na trolling. Na lov ze břehu se prostě nehodí.
Nástrahy, lákadla
Každá firma má ve své nabídce něco, co se dá k lovu sumců použít. Asi jako všude platí poučka, čím víc zaplatím, tím víc dostanu. Na klasickou lžičku za čtyřicet korun záběr dostanete, každopádně ale musíte vyměnit trojháček, kroužky i obratlíky…
U dražších modelů tyto úpravy dělat nemusíte. Wobblery jsou na tom podobně, proto asi nejraději používám modely nejslavnější finské značky. Tvrdost háčků, kterými jsou vybaveny, je naprosto dostačující. Jejich případná výměna za silnější a těžší jejich správný chod neznemožňuje.
Vlastnosti těchto skvostů jsou stejné jak na stojatých vodách, tak v nejprudších proudech. Pokud se mi po třech stech náhozech zamotá prostřední hák do kmenového vlasce, jsem nemile překvapený. Nutno však dodat, že u ostatních výrobců jsem pro změnu mile nadšený, pokud k tomu nedojde už po třech překlopení navijáku.
Diskuze k článku (0)