Text: Jozef Májsky, foto: autor
I když nám konkrétní důkazy zřejmě chybějí, jsme přesvědčeni o tom, že karas, kterého znal z našich zemí již Bohuslav Balbín (1679), a o němž pak v dalších stoletích psali jeho následovníci, náleží druhu karas obecný (Carassius carassius, Linnaeus 1758). Usuzujeme tak podle pozdějších popisů, kreseb, maleb a nakonec i fotografií této obecně známé ryby, která jediná (až do druhé poloviny 20. století) reprezentovala rod karas v našich vodách.
Problematický příbuzný
Situaci v 60. letech minulého století zkomplikoval karas stříbřitý (Carassius aureus, Linnaeus 1758), který z Maďarska proti toku Dunaje pronikl do Moravy. V roce 1976 byl zaznamenán už i v povodí Dyje a dnes je běžný na mnoha místech Čech i Moravy. I když je v současnosti obecně přijímán názor, že se tento původně asijský druh rozšířil do mnoha evropských zemí s přispěním člověka, existují i jisté indicie, že by se mohlo jednat o původní evropský druh.
Jak uvádí Balon (1966), už v roce 1558 Konrad von Gesner ve svém díle Tigurini Historiae Animalium liber IV quiest de piscium et aquatilium animantium natura zcela jasně rozlišoval dva druhy (formy) karasů. Přitom je evidentní, že ozdobní karasi stříbřití se dostali z Číny do Portugalska až v 18. století a až postupně během dalšího století se „zlaté rybky“ rozšířily do dalších evropských zemí. Není proto téměř reálné, aby se v evropských vodách už v 16. století vyskytovala zdivočelá forma tohoto druhu.
Výskyt karase stříbřitého zaznamenal v Dunaji v roce 1726 Marsili a jako samostatný druh (Carassius gibelio) jej popsal v roce 1783 z území dnešního Německa Bloch. Je ale třeba poznamenat, že dokladový materiál se nedochoval a ze střední Evropy neexistuje ve sbírkách karas stříbřitý ulovený před rokem 1954. Přesto se nabízí úvaha, jestli karas stříbřitý nebyl už v předešlých stoletích součástí evropské ichtyofauny a jenom „vyčkával“ na příležitost – jisté změny vodních ekosystémů, které mu umožnily šířit se z původního refugia (refugií) do nových povodí.
Parazitické křížení
Při expanzi tohoto druhu v druhé polovině 20. století se uplatnil specifický způsob rozmnožování (gynogeneze) – tření samic karase stříbřitého se samci jiných kaprovitých druhů ryb.
Výsledkem tohoto tzv. sexuálního parazitizmu byly v nově okupovaných vodách monosexuální samičí populace. Postupně se ale situace mění a stále častěji se objevuje tzv. smíšený typ populací, tvořený samci i samicemi. Podrobnější studium genomu tohoto druhu odhalilo nejenom to, že kromě standardních jedinců s diplodní sadou chromozomů žijí v našich vodách i ryby polyploidní, se zmnoženým počtem chromozomů.
Rovněž se ukázalo, že kromě běžně rozšířené formy Carassius auratus gibelio zde žijí ještě další dvě formy. Vcelku se dalo předpokládat, že v souvislosti s dosti častým vypouštěním „zlatých rybek“ (Carassius auratus auratus) do volných vod se objeví tato zdivočelá forma, která dominuje v západoevropských zemích, také u nás.
Vzácně byla zaznamenána i třetí, japonská forma Carassius auratus langsdorfii, která má obdobné biologické vlastnosti, jako běžně se vyskytující C. auratus gibelio.
Zajímavý poznatek ichtyologů
Obě formy tvoří v tom samém recipientu separované populace. Jejich zástupci se tedy mezi sebou nekříží. Jestli se jedná o poslední formu tohoto druhu, žijící v evropských, resp. i našich vodách, si netroufám odhadnout. Nechme se překvapit.
Pro nás, běžné rybáře, je v praxi podstatná skutečnost, že volným okem nedokážeme (zatím?) jednotlivé formy karase stříbřitého rozlišit. Výjimkou může být snad jenom potomek „zlatých rybek“ nebo „závojnatek“, který si ještě uchoval některé znaky svých šlechtěných předků. Z uvedených skutečností tedy vyšel návrh ichtyologů označovat (zatím) karase stříbřitého jako „komplex“ – Carassius auratus komplex.
Vzácný starousedlík
Po tomto pomyslném rozplétání karasího gordického uzlu se ještě vrátím k našemu původnímu druhu karase, který se stal na většině našeho území natolik vzácný, že si pomalu ani nezaslouží druhové jméno – obecný.
Celková deteriorizace vodního prostředí nejméně postihla populace karase obecného v povodí Labe, kde je podle posledního Červeného seznamu (verze 2005) hodnocen jako ohrožený. Ještě hůř je na tom tento druh v povodí Odry a Moravy, kde je mu přisuzován stav kriticky ohrožený. I když se nikdy nejednalo o hospodářsky významný rybí druh, ichtyologové i řadoví rybáři se nejednou zamýšleli a zamýšlejí nad tím, proč tento druh z našich vod tak náhle vymizel. Většina autorů se shoduje v tom, že na současné populační depresi karase obecného se podílel, resp. podílí komplex vlivů.
Podobně jako i v případě mnoha dalších druhů ryb měly na vymizení karase obecného z rozsáhlých částí jednotlivých povodí rozhodující vliv regulace toků v druhé polovině 20. století. Způsobily zánik mrtvých ramen, poříčních tůní, jezírek a podobných biotopů, typických pro záplavová území. I když v důsledku meliorací místy vznikaly i nové náhradní biotopy (např. kanály), jen v omezené míře dokázaly nahradit původní výskytiště. K přímé likvidaci mnoha menších lokalit v důsledku zasypání odpady, například návesních rybníčků, protipožárních nádrží, jezírek v pískovnách, cihelnách apod. se přidalo i znečištění různými jedy (pesticidy, ředidla, barvy, oleje apod.), kterému podlehl i tak odolný druh, jakým bezesporu karas obecný je.
Osobně znám lokalitu, kde v důsledku takového „chemického útoku“ přežily pouze dospělé ryby, které se pak přestaly rozmnožovat. Potěr jsem zde zaznamenal až zhruba po patnácti letech! V případě některých intenzivně obhospodařovaných rybníků mohl být tento druh rovněž cíleně omezován, i když na jeho vymizení z většiny rybníků se podepsala především intenzifikace hospodaření v poválečných letech.
Poslední hřebík do rakve?
Obrazně řečeno – posledním hřebíkem do rakve našeho původního karase obecného se stal karas stříbřitý. Tento podstatně přizpůsobivější druh při svém pronikání na naše území s oblibou okupoval biotopy, které obýval karas obecný. Ten nevydržel především potravní konkurenci. Oba druhy se totiž živí přednostně zoobentosem a zooplanktonem, ovšem přizpůsobivější karas stříbřitý v čase nouze dokáže ve větší míře konzumovat i rostliny, řasy, sinice, detrit a semena rostlin.
Kromě kompetičních vztahů mohl sehrát jistou roli i již zmíněný sexuální parazitizmus – odlákání samců karase obecného samicemi karase stříbřitého. Tím, jak se objevují v populacích přivandrovalce i samci, hrozí snad ještě větší nebezpečí – možnost křížení obou druhů, jehož důsledky můžeme zatím jenom odhadovat. Například v Anglii ichtyologové u značné části (38 %) populací Carassius carassius zjistili výskyt hybridů s nepůvodním C. auratus auratus.
Zdá se tedy, že karasí gordický uzel se sice z jedné strany trochu rozplétá, z druhé se zase naopak zauzlovává. Bohužel, osud našeho karase obecného se jeví v nepříliš jasných barvách, na růžovou raději zapomeňme.
Na základě zkušeností s jinými ohroženými druhy živočichů i rostlin lze spatřit jistou naději ve vypracování a realizaci záchranného programu pro karase obecného. Všechny takové programy vycházejí z podrobného monitoringu druhu a následně se snaží řešit zlepšení existenčních podmínek na některých vytipovaných lokalitách.
U karase obecného pak může být účinná i restituce do vhodných lokalit. Tomu ovšem musí předcházet poznání vnitrodruhové diverzity tohoto druhu. Bez tohoto kroku bychom totiž mohli způsobit více škody než užitku. Platí to i v případě zabezpečení generačního materiálu pro umělé množení karase, které by nemělo být obzvlášť náročné. Vysazováním takto získaných násad by bylo možné posílit oslabené populace, resp. jich využít k obnově zaniklých populací. Doufám, že když se dá více moudrých hlav dohromady, karas se dostane z populační deprese a opět se stane v našich vodách „obyčejným“ rybím druhem.
Diskuze k článku (0)