Jak vidí ryby

Jistě mi dáte za pravdu, že i když jsou ryby daleko primitivnější než my, vládci planety Země, jejich pohled po vytažení z vody je někdy natolik výmluvný, že čekáme jen na to, kdy na nás ryba promluví. Možná i proto postupně přibývá zastánců metody „Chyť a pusť“.

text: Jozef Májsky

Nechci se ale zabývat magickým působením smutných rybích očí na naši psychiku, spíš bych chtěl upozornit na zajímavosti tohoto smyslového orgánu ryb. Rybí oko sice funguje trochu jinak než naše, jeho stavba je ale téměř stejná jako u nejdokonalejších obratlovců, tedy i člověka.

Protože voda má jiné fyzikální vlastnosti než vzduch a její průzračnost je ve většině případů podstatně horší (nezřídka se pohybuje jen v centimetrech), oči ryb jsou zaostřeny nablízko. S jistou nadsázkou bychom mohli říct, že většina ryb je krátkozrakých.

Při sběru potravy ze dna je to určitě výhodné. Zaregistrovat však chutné sousto třeba na hladině? To vyžaduje lepší zrak! Mnohé druhy ryb jsou ale „naprogramovány“ i na tuto situaci a v případě potřeby umějí přeostřit i na vzdálené objekty. Zvláštní ale je, že to nedokážou stejným způsobem jako my, tedy změnou tvaru čočky, ale jejím přitažením směrem k sítnici pomocí speciálních svalů.

Mnoha druhům nedělá potíž ani korekce lomu světla při pohledu z vody na souš, jak se nejeden z nás mohl přesvědčit při neopatrném pohybu u vody, kdy nás pozorné oko pstruha nebo tlouště odhalí i na vzdálenost několika metrů.

V tomto směru mají výjimečné schopnosti některé tropické ryby, které s oblibou loví kořist nad hladinou. Kupříkladu jihoamerická arowana dvojvousá (Osteoglossum bicirrhosum) běžně vyskočí až přes metr vysoko, aby svojí široce rozeklanou tlamou sezobla z listu brouka nebo ze středu sítě pavouka. Indiáni jí proto říkají i vodní opice.

Dokonalejší loveckou techniku mají stříkouni z rodu Toxotes, žijící v pobřežních mangrovech Indického a Tichého oceánu. Ti dokážou vystříknutím kapek vody sestřelit hmyz sedící až půl metru nad hladinou. Tyto a podobné výkony ryb jsou obdivuhodné, když bereme do úvahy to, že většina ryb nemá binokulární vidění, resp. vidí jen částečně binokulárně.

U jejich očí, umístěných na bocích hlavy, je úhel překrytí zorných polí jen 15–30^o. V prostředí plném predátorů je z hlediska přežití širokoúhlý pohled ryb na okolní svět určitě výhodný. Umožňuje jim totiž vnímat dění v širokém úhlu, 160–170^o horizontálně a 150^o vertikálně, takže blížící se nebezpečí zjistí podstatně dřív, než zvířata s očima nasměrovanýma dopředu.

Handicapovaní jedinci ryb, kteří mají pouze jedno oko, mají podstatně menší šanci na přežití. Z tohoto pohledu se nám může jevit velice rozumné řešení, jakoby pocházející z dílny autorů sci-fi, které „vymyslela“ příroda u platýsů. Když si během ontogeneze jejich larva lehne na bok, oko se ze spodní strany přesune k druhému oku ležícímu na horní straně.

Nápadně velké oči i nenápadná očička

Hlouběji žijící druhy ryb se musí mít na pozoru hlavně před dravými soukmenovci, u hladiny žijící druhy ohrožují i dravci ze vzduchu – především rybožraví ptáci. Nejdokonalejší oko na jejich monitorování se vyvinulo u tzv. čtyřokých halančíků z rodu Anableps, kteří žijí v pobřežních vodách Střední a na severu Jižní Ameriky.

U těchto živorodých ryb, dorůstajících do velikosti 30 cm, se vyvinuly nápadně velké oči, které vyčnívají nad obrys hlavy. Panenka v jejich oku je rozdělená vertikálně zvláštními proti sobě vybíhajícími laloky duhovky na horní a dolní část. Před těmito laloky se v rohovce táhne tečkovaný pigmentový proužek, takže při pohledu zboku vzniká dojem, jako by byly na každé straně hlavy oči dvě.

Protože se ryby zdržují stále u hladiny, její linie prochází právě ve výši dělících laloků. Horní polovinou oka tak ryby pozorují dění nad vodou, spodní polovinou pod vodou. Čočka tohoto oka má speciální vejčitý tvar. Více vyklenutá část leží za spodní panenkou, zatímco za horní je umístěna část plošší. Tímto způsobem je kompenzován rozdílný lom světelných paprsků na rohovce ve vodním a vzdušném prostředí a ryba tak vidí ostře zároveň předměty pod hladinou i nad ní.

V průběhu milionů let se ryby adaptovaly na život v rozličných hloubkách, resp. na jistou intenzitu světla, což vedlo i k různému přizpůsobení jejich zrakového orgánu. V zásadě se jeho vývoj ubíral dvěma směry… Buď došlo k redukci očí, nebo naopak k jejich extrémnímu zvětšení.

S prvním případem se můžeme setkat i v našich vodách, typickým druhem se zakrnělým zrakem je sumec, kterému drobná očka do značné míry nahradil vynikající hmat (hmatové vousy). Ještě výraznější redukci zraku můžeme zaznamenat u mnoha jeskynních druhů ryb, které již po mnoho generací žijí v absolutní tmě, takže tento orgán by zde neměl žádný význam.

Ve střední Evropě se s takovým druhem ryby v přírodě nesetkáme, v akváriích akvaristů se z času na čas objeví tetra slepá „Anoptichthys jordani“, která vlastně představuje pouze slepou jeskynní formu tetry pruhované (Astyanax fasciatus), vyskytující se od Texasu až po Panamu.

Z těchto končin, ale i z různých dalších částí světa poznáme desítky dalších slepých druhů ryb obývajících zatopené jeskynní systémy. Rovněž mořské hlubiny jsou domovem mnoha roztodivných ryb s redukovaným zrakem (např. zástupci rodu Cetomimus a Cyema).

Na druhé straně zde ale žijí i ryby, u kterých se oči extrémně zvětšily, takže připomínají tenisové míčky nebo teleobjektiv (např. druhy z rodu Argyropelecus, Gigantura, Winteria). Jejich sítnice dokáže zachytit i ten nejmenší světelný paprsek nebo záblesk světélkujících živočichů ve věčné temnotě.

Podvodní svět v našich zeměpisných šířkách není příliš barevný, hlavně když ho porovnáme s tropickými korálovými moři. Přesto se ale nejeden milovník ryb, rybáře nevyjímaje, určitě alespoň jednou zamýšlel nad tím, jak vlastně ryby vidí okolní svět, jestli je plný barev, nebo je jen černobílý.

Podle vědců je rybí oko schopné vnímat světlo přibližně v takovém rozsahu jako oko lidské, tedy s vlnovou délkou asi 400–750 nanometrů (nm). Je tu ale jeden vážný problém – hloubka vody. Čím hlouběji klesáme pod hladinu, tím více červené složky spektra odfiltruje narůstající sloupec vody, takže do hlubin pronikne jen modré a zelené světlo s kratší vlnovou délkou.

Z tohoto důvodu oči mnoha ryb nejcitlivěji reagují na světlo s vlnovou délkou 450–600 nm, zatímco červenou barvu (nad 650 nm) především ryby z hlubin a kalných vod nevnímají vůbec.

Jak je to tedy s našimi barevnými návnadami a nástrahami? Stručně řečeno – velice problematické. Například často preferované červené nástrahy ve větší hloubce ryby vidí zřejmě jako hnědé. Na světě se ale najdou i dostatečně průzračné vody, a to jak sladké, tak i slané. U ryb, které je obývají, hraje zrak nesmírně významnou roli nejenom při orientaci, ale také při vzájemné komunikaci – vnitrodruhové i mezidruhové.

Nejextrémnějším příkladem jsou korálové ryby. Zbarvení některých druhů se nejednou vymyká běžné představivosti a zpočátku se nevědělo, proč zde příroda tolik hýřila. Nakonec vědci zjistili, že tzv. plakátové zbarvení usnadňuje jednotlivým rybím druhům v nesmírně pestrém společenstvu hájit si své teritorium.

Platí to především pro druhy žijící v párech, ale i mnohé druhy harémové. Vnitrodruhová agresivita dokonce způsobila, že mnohá mláďata korálových ryb si v mládí „oblékají juvenilní šat“ úplně odlišný od dospělých ryb, čímž jsou chráněna před útoky vlastních rodičů.

O rybích očích různě specializovaných druhů by se dalo povídat ještě dlouho. Ten, koho tato problematika zaujala natolik, že se bude chtít dozvědět o rybím zraku co nejvíce podrobností, může sáhnout po odborné ichtyologické literatuře, nebo také zkusit internetové stránky. Určitě to nebude zbytečně promarněný čas.