Text: Josef Májsky, foto: autor, Lenka Hofmanová
Vždyť lín patří mezi naše nejvíce kluzké druhy ryb a jeho kůži nelze jen tak lehce narušit, protože vylučuje veliké množství glykoproteinu mucinu. Ten tvoří spolu s vodou sliz (mucin) usnadňující rybě pohyb, především však chrání kůži před mechanickým, potažmo i chemickým poškozením. Je ho takové množství, že u konzervovaných exemplářů jeho silná vrstva znemožňuje přesně zjistit počet šupin v postranní čáře, resp. pod ní a nad ní.
Jsou to štičí zuby
Když se podrobně podíváme na poškození tělního pokryvu chyceného lína, v mnoha případech je jasně vidět, že rozmístění šrámů koresponduje s tvarem štičí tlamy, přesněji s rozmístěním zubů, kterými je vyzbrojena.
Nezřídka chybí rybě i kousek ocasní ploutve, resp. je vidět, že byla poškozena a došlo k její následné regeneraci. I když lín i štika dokáží žít v různých typech vod, oba rybí druhy preferují stojaté a pomalu tekoucí recipienty, navíc silně zarostlé vegetací. Protože jejich spolužití trvá už pěkných pár tisíciletí, je zcela možné, že výjimečně slizká kůže lína představuje do značné míry adaptaci na časté útoky tohoto ozubeného predátora.
Jaké procento útoků končí úspěšně? To zřejmě nikdo exaktně nezjišťoval… Dosti častý výskyt línů s poškozenými šupinami ale naznačuje, že hlavně dospělé ryby nejednou štičí tlamě uniknou. Snad ještě lépe této úvaze nahrává skutečnost, že právě v menších zarostlých vodách populace těchto dvou rybích druhů obyčejně koexistují v rovnováze, kterou dokáže narušit snad jenom člověk. Například neuváženým lovem štiky.
Diskuze k článku (0)