Text: Jozef Másky, foto: autor
U sladkovodních dravých ryb, které loví kořist prudkým výpadem, se v průběhu vývoje druhů opakovaně vyvinulo tělo podlouhlého tvaru, které dobře známe u naší štiky. Štiky rodu Esox jsou ale vývojově mladé.
Podstatně starší jsou jim podobní kostlíni, jejichž zkameněliny byly objeveny už v druhohorních křídových vrstvách. Tyto starodávné ryby „předběhly“ štiky způsobem života i tvarem těla o hezkou řádku let.
Podobně jako štiky i kostlíni mají nápadně dozadu posunutou hřbetní i řitní ploutev, protažené čelisti s ostrými zuby, jejich tělo je ale méně ohebné, protože tělní pokryv tvoří kosočtverečné ganoidní šupiny (z řečtiny lepis = šupina, osteon = kost), které daly název čeledi kostlínovití (Lepisosteidae).
Tento typ šupin je typický i pro všechny jesetery. Další rozdíly bychom našli i ve vnitřní stavbě těla. Zajímavý je třeba doplňkový způsob dýchání pomocí plynového měchýře. Pro rybáře, kteří tyto ryby mohou znát především prostřednictvím filmů Jakuba Vágnera, jsou ale důležitější jiné informace. Především ta, že kostlíni žijí ve východních státech USA, ve Střední Americe a jeden druh i na Kubě.
Ze sedmi druhů je asi nejznámější a nejrozšířenější kostlín obecný (Lepisosteus osseus), který může dorůst až do délky 1,8 m a hmotnosti kolem 20 kg. Největším druhem je kostlín obrovský (Atractosteus spatula) z řeky Mississipi a jejích větších přítoků. Rekordní úlovky měřily až 3 m a jejich hmotnost přesáhla 130 kg. Menší druhy, třeba kostlín krátkotlamý (L. platostomus) – 0,7 m/2,6 kg nebo kostlín skvrnitý (L. oculatus) – 1 m/4,4 kg, se občas chovají v akváriích, kde v omezeném prostoru nedosahují velikosti ryb žijících v přírodních podmínkách.
Dalo by se říci, že konvergence kostlínů a štik se promítla i do způsobu lovu těchto dravých ryb. Sportovními rybáři nejvyhledávanější kostlín obrovský, známý i jako aligátoří ryba, je lovený hlavně na živé nástražní ryby o velikosti 1-2 kg, které se umístí na ocelový návazec s trojháčkem bez jakéhokoliv zatížení, nejlépe na okraji proudu.
Záběr indikuje klouzavý splávek, který se nastaví na dvojnásobek hloubky vody. Kostlín s nástrahou v tlamě nejprve poměrně dlouho plave, proto je nutné vyčkat, až se zastaví – obyčejně u dna, a rybu spolkne. Chce to notnou dávku trpělivosti, protože při tomto manévru trvajícím i čtvrthodinu, může ryba uplavat až několik set metrů.
Když je rybář netrpělivý, jenom zřídka se mu podaří zaseknout trojhák do tvrdé tlamy a o rybu přijde. Úspěšný zásek je pak začátkem souboje, který může trvat dlouhé minuty. Velké ryby se často spoléhají na svou hmotnost a nechtějí se odlepit ode dna, jiné, obyčejně menší, zase vyrazí k hladině, kde předvedou vzrušující divoké skoky.
Nejhorší je případ, kdy ryba zamíří do nějaké překážky, což známe i v případě naší štiky. Oproti štice má kostlín tu výhodu, že když se dostane k hladině, může se zde nadechnout vzduchu a nabrat tak novou energii. Samozřejmě, že i mezi rybáři se najdou zarytí gentlemani, kteří se pokoušejí ulovit „aligátoří rybu“ vláčením na umělé nástrahy.
Na rozdíl od štičího masa, které většina rybářů považuje za chutné (nikdy například nepáchne bahnem), je maso kostlínů nevalné chuti a v kuchyni se uplatňuje jen zřídka. Jikry těchto ryb jsou dokonce jedovaté.
Proto se sportovní rybáři s úlovkem kostlína obyčejně jen vyfotografují a rybu vrátí vodě. I když lov této dravé ryby určitě představuje nezapomenutelný zážitek, při návštěvě některého veřejného akvária chovajícího kostlíny vřele doporučuji věnovat pár minut pozorování těchto starobylých ryb. Rozhodně je to zajímavá podívaná. I když ne tolik vzrušující, jako jejich lov.