Text: Miroslav Pejčoch, foto: autor
Z historie víme, že dobrovolná samota byla chápana pozitivně a uchylovali se k ní duchovní a poustevníci. Příkladem je poustevna v lese u Radětic. V místech, kterým se říká Poušť.
Poslední poustevník, který tam žil, se jmenoval Ludvík Oliva a umřel v roce 1793. Jeho život byl velice prostý. Byl naprosto chudý, žil z deputátů od vrchnosti a milodarů lidí. V dnešní době už poustevnictví není moderní, ale najdou se jedinci, kteří kouzlu samoty a vztahu k přírodě podlehnou.
Mezi Opařanami se Sepekovem totiž jeden takový žije. Jmenuje se Jaroslav Vojta a celoročně bydlí v karavanu právě u Smutné. Proč ten odklon od výdobytků moderního světa? Doba umí být k hodným a citlivým lidem krutá. Máte srdce na dlani, pomůžete svému nejlepšímu kamarádovi a – přijdete o střechu nad hlavou. Za naivitu se prostě platí.
Společnost divočáků a lišek
Patří ke cti spoluobčanů z Opařan, že pomoc nabízeli, ale v ten okamžik se v Jaroslavovi Vojtovi něco zlomilo a nepřijal ji. A tak se milovník přírody, zálesák a rybář přestěhoval ke Smutné. Bydlí v malém karavanu. Když mrzne, tak musí každé dvě hodiny přikládat, aby přežil.
Společnost mu tam dělají divočáci, srčí zvěř a lišky, o nichž rád vypráví. Už si na něj zvykly tak, že s ním laškují a kradou mu pantofle. Mladí divočáci mu v noci chodí až do předsíně, aby se podívali, co tam má. Jaroslav se baví hlavně rybařinou.
Kolemjdoucím příznivcům Petrova cechu rád poradí, kde berou. Když se mu zasteskne po lidech, tak na kus řeči zajde na pivo. Přestože je těžce zkoušený, nezatrpkl. K lidem je velice vstřícný a nezapomněla na něj ani jeho rodina. Nabídla mu bydlení, ale Jaroslavova volba je trvalá. A jaké z jeho příběhu plyne poučení?
Obranou proti nepoctivcům je zdravé kritické myšlení. Ano. Lidé si pomáhat mají. Ale je třeba zvážit, zda ten, kdo o pomoc žádá, si ji také zaslouží…
Diskuze k článku (0)